Článek
Byť je to nesmysl, vždyť kultovní černooděnci své hudební pravdy vyřkli v osmé desetiletce minulého století, je třeba vnímat počin jako návrat k hrubé stavbě. Tak přirozeně temní, jak se na ní prezentují, Depeche Mode v novém tisíciletí ještě nebyli.
Gahanovy písně
Dvanáct novinek na desce je v porovnání s předešlými díly Exciter (2001) a Ultra (1997) rychlejších a dynamičtějších. Syntezátory byly nahrávány klasickým analogovým způsobem, pročež je kolekce orámována pro formaci ze starých dob nejtypičtějším pulsujícím zvukem, temným jako na schůzce maniodepresívních brachů a osvěženým chytlavými popovými popěvky. Nic vulgárního. Depeche Mode se na popovém vzorci osmdesátých let, která byla melodickými laskominkami vysloveně prošpikována, zásadně podíleli.
Deska se přibližuje náladě, jakou měli Britové na počinech Black Celebration (1986) či Violator (1990). Novinkou jsou ale tři skladby, které (spolu)napsal Dave Gahan. Vyzrálé a upřímné, je slyšet, že na svou příležitost čekal a nervózně přešlapoval. Dostal, co mu náleželo.
Dal kapele ultimátum: pakliže jeho písně na počinu nebudou, vytratí se kvůli tomu stávající pohoda. Kdo by takovému postoji neustoupil. Gahanovy drogové excesy přece v minulosti Depeche Mode téměř rozklížily a netřeba jej teď trápit, aby si za nimi opět (a třeba již naposledy) odskočil.
Dvorní autor Martin Gore měl také dobré dny. Je vyzrálý, drží depešáckou linii, ctí tmavé barvy a "trápí se" aranžemi. Nepřekračuje ale rubikon stravitelnosti. Nálada je pro něho prvořadá: ostatní na desce je to, co se jí podřídilo a nenastavilo jí nohu.
Dobrá nálada
Začátek sbírky je jako z hororu od Hitchcocka. Motorová pila rozřezává lebku a není radno pouštět si hned desku úplně nahlas. Ten zvuk vyleká.
A Pain That I'm Used To už buduje napětí. Tajemný Gahanův hlas kraluje do chvíle, kdy se v refrénu rozbrousí kytara a přinese výbuch energie, gradaci jako na industriálním koncertu.
Join The Elevator je návrat k hororu. Jako by u toho asistovali šílení "energetici" z Nine Inch Nails, byť stylistika je původní, depešácká. Suffer Well má kvůli přítulnému refrénu ambice být hitem, singlová Precious už jím je.
The Sinner In Me je snad nejmrazivější dílo v historii kapely vůbec. Jsou v něm smutní, zádumčiví a přitom stále průhlední. V Nothing's Impossible zase fascinuje Gahan monotónností, s jakou rozpráví o svých bolestech. Snad jen Damaged People v refrénu opisovala z muzikálu Jesus Christ Superstar.
Pokud jde o texty, kapela se nezměnila. Jsou stále o utrpení a sebetrýzni, je v nich i trochu sadismu a vykoupení jako řešení. Nic veselého. Resumé je ovšem jasné, opravdu jde o vydařené album. Má na tom lví podíl producent Ben Hillier, který se trojici tak zamlouval, že by s ním chtěla pracovat i na další desce. Kromě toho i on přitáhl do nahrávacích studií tak skvělou náladu, že celý komplet vznikl za poměrně krátkou dobu. Důvěra byla jasná: producent měl poslední slovo. Budiž tma, řekl jistě na rozloučenou.
Kultovní kapela
Budoucí zakladatelé Depeche Mode se sešli už v roce 1976 v anglickém Basildonu. O pět let později, po úspěchu kompilace Some Bizarre Album, kde měli skladbu, vydali debut u společnosti Mute Records. Vzájemně si pomohli, oni i nahrávací firma získali v hudebním světě záhy kultovní postavení.
Osmdesátá léta se nesla ve znamení obrovských úspěchů a chuť do tvorby zapouštěli někteří členové i do dalších projektů. V roce 1988 se poprvé představili v Praze.
Později už nebyla jejich albová aktivita tak častá, nicméně vydřenou pozici si zachovali dodnes. Působí v sestavě Dave Gahan, Martin Gore a Andy Fletcher
Depeche Mode: Playing The Angel EMI, 52:21