Článek
Jenže cestu na jeho čtvrteční koncert v Městském společenském domě v Kolíně si jich našel přece jen skromný počet. V sále jich bylo pouze několik desítek.
Půdu mu připravila domácí skupina Los Utřinos. Nabídla klasické bluesové skladby s texty v mateřštině. Byly nejen z vlastní dílny, ale také převzaté od známějších kolegů (mimo jiné od Jeffa Becka). Na závěr zařadila i notoricky známou Hey Joe, kterou nejvíce proslavil americký kytarový čaroděj Jimi Hendrix.
Hlavní hvězdu večera elegantně uvedl kytarista Honza Ponocný. Držel při tom v ruce její biografii Talking To Myself, a všem ji vřele doporučil. Chris Jagger potom nakráčel na scénu ve špičatých krokodýlích botách rázně jako pravá rocková hvězda.
Po předkapele zbyl u stojanu položený protiválečný transparent. Stál na něm název nejslavnější skladby brněnské Kapely Synkopy 61 Válka je vůl. A tak se stal britský kytarista a hráč na harmoniku tak trochu nechtěně naším politickým aktivistou (dokonce se zvládl naučit i pár českých slov).
Na úvod vystoupení zněla jeho hudba, kterou produkoval společně s dlouhovlasou houslistkou a bubeníkem, jako irský folk místy přecházející do obyčejného hospodského countryového šramlu. Nebyla to špatná taktika, protože skočná muzika roztančila pár lidí v sále.
Jagger to zpozoroval, tudíž se snažil komunikovat s lidmi, a zval je blíž k pódiu. Postupem času začal nasazovat folkovější skladby, výrazně inspirované dylanovskou poetikou. Zvlášť tklivé tóny foukací harmoniky evokovaly písně starého barda z Minnesoty.
To, co ale spojovalo všechny jeho písničky beze zbytku, byla potemnělá bluesová emotivnost a také určitá osobní kontemplace.