Čeští umělci ukazují v Benátkách, jak se dotknout nebe

Výstava s názvem How to Reach the Sky (Jak se dotknout nebe) se koná v prostorách bývalého bazénu Gandini na ostrově, který je přímo proti náměstí sv. Marka. Poblíž přístavu, odkud vyplul slavný kupec a cestovatel Marco Polo na svou cestu mezi kulturami a kontinenty.

Galerií koncipovanou jako katedrálu se návštěvník může procházet, ale také třeba na chvíli spočinout vsedě nebo vleže na připravené konstrukci, která celý prostor vertikálně dělí na tři úrovně, tři světy.

Barbora: Vždycky jsme toužili udělat katedrálu. Tím, že máme zkušenosti s přírodním národem, snad ještě více sami cítíme jakýsi vyšší princip, který nás přesahuje. Ducha, spirit, chceme mu vyjádřit poctu. To, co jsme vytvořili tady, je epos o hledání víry na pozadí vědy.

Jeho jednotlivé součásti, které všechny jsou umělecky ztvárněné zkušenosti západního člověka s přírodním národem, je možné sledovat ze všech možných úhlů - dívat se na film v kupoli a prohlížet si oltář. A všechno se to odvíjí od toho, že příslušníci kmene, který navštěvujeme, mají podobné vlastnosti jako naši astronauti. To znamená, že umí létat do nebe.

Lukáš: Jsou tu vlastně tři patra světa, úplně přesně, jako je to v těch papuánských příbězích. Pod naším světem je další svět a nad mraky je placatý kámen a nad ním jsou hory, kde žijí lidé. A speciální osobnosti z vesnic, kam jezdíme, dokáží do těch horních pater cestovat dýmem. Papuánci věří, že dokáží cestovat dýmem z horního do našeho světa i do toho spodního. Nosí si dárky, banány nebo malá prasátka.

Kurátoři si předávali naše tři knížky, které navazovaly na naše tři výstavy v pražském DOXu za posledních 15 let. Ty mapovaly vždycky jednotlivé části z našeho životního příběhu, kdy se do našeho abstrahovaného a metaforického umění dostala naše zkušenost z džungle. A board Fondazione Giorgio Cini se shodla na tom, že je to ideální místo a čas na nekompromisní představení v době letošního bienále výtvarného umění.

Lukáš: Nás tam v 90. letech vystřelila křídly Václava Havla nabytá svoboda. Zdejší organizátoři se vyjádřili v tom smyslu, že jim náš projekt připadá neuvěřitelně vizuálně atraktivní a bohatý. Zároveň jsme vyrůstali v ghettu za železnou oponou, kolonizovaní Rusy.

A pak nás ta svoboda vystřelila až do džungle za lidmi, o které se nikdo nezajímal a nikdo se jich na nic neptal. A Papuáncům se také otevírá nová perspektiva svobodného života a nového poznání. Tohle je příběh, který je pohádka a dárek tomuhle nemocnému světu. Je to o přátelství a imaginaci.

Napřed jsme si s nimi mnoho let povídali. Vždycky to bylo v uzavřeném kruhu důvěry, protože to byly příběhy, které vyprávěli náčelníci, ale které postupem času začaly být nemoderní a kriminalizované. A jak se měnila situace ve vesnici, někteří lidé začali mít touhu stoupat ve společenské hierarchii výš.

A hrozilo (nebo i nastalo), že by právě tihle proti svým náčelníkům mohli použít to, že jsou „nemoderní“, že nedokáží lidem přinést to, co oni dnes žádají. Proto se ty příběhy sdělují jen v kruhu důvěry, aby je nebylo možné zneužít proti nim ostatními lidmi.

Lukáš: Tak vzniklo naše přátelství a vzájemná důvěra. Pak už jsme se za nimi vraceli opakovaně a vždycky jsme byli inspirovaní jejich přáními. Je to linie splněných přání.