Článek
Naštěstí se jím nestal. Proč také? Před více než deseti lety nepodlehl sladkému vábení kritiků a pustil se po vlastní cestě. Nahrával desky tak, jak to cítil, a díky ohromnému talentu a důslednosti se z něho stala hvězda první velikosti, která prodala milióny nahrávek na celém světě.
Čerstvé album se jmenuje Guero a i ono pravděpodobně zaskočilo ty, kteří měli pocit, že odhadnou další Beckův krok. Jako elektrifikovaný písničkář se vrátil do šedesátých let. Z desky dýchá atmosféra doby hippies, autorova láska k hudbě a její opravdovost. Avizované přátelství s estetikou elektroniky přináší zvuk, který se přibližuje například takovým The Rapture, obrovské zaoceánské senzaci současnosti. Beck je jen uhlazenější.
Písničky jsou vystavěny jednoduchou formou. Tak přímočarou, že se snadno vpíjejí pod kůži a uvíznou v paměti již po prvním poslechu. Důležitější je proto jejich zvuk. Beck využívá hiphopový beat, samply i další nástroje, nevrství je, spíše řadí za sebe. On sám se jako vokalista nestaví na špičky. Je skromný, pracuje pro dokonalost celku, přesněji pro dokonalost své představy.
Vzhledem k evokaci šedesátek lze snad Becka podezřívat z jakési tvůrčí konzervativnosti. Ona je ale moderní a on je zástupce progresívních. Nahrál desku něžnou a sametovou. Když ji tvořil, s každým fragmentem se mazlil, aby dal posluchači stejnou šanci.
Beck: Guero
Universal Music, 54:26