Článek
Autor jejího textu, dnes osmdesátiletý Pavel Pácl, je vlastně lidem v Česku dosud více méně neznámý. Právo ho nalezlo v jeho bytě v Havířově, kde žije se svou ženou.
První to zpívala Veselá
Pácl pracoval v roce 1961 v Československém rozhlasu jako redaktor, zároveň ale příležitostně skládal texty k písním pro brněnské rozhlasové studio. V den, kdy celý svět se zatajeným dechem sledoval vesmírnou misi Jurije Gagarina, dostal Pácl nabídku, zda by k této historické události nesložil písňový text.
„V ten den shodou okolností natáčel v ostravském studiu Orchestr Gustava Broma. Když najednou 12. dubna přišla zpráva o Gagarinovi, hudební redakce se domluvila s Bromem, že by bylo dobré, kdyby se udělala nějaká písnička. Obrátili se na mne, protože věděli, že dělám texty. Byl jsem s tím hotový za dvě hodiny, za další tři hodiny byly na světě i hudba a aranžmá,“ vzpomíná autor textu.
Autor textu k písni Pocta astronautovi Pavel Pácl vzpomíná na Gagarina jako na velmi srdečného a milého člověka.
Jako první se ještě v tentýž den pokoušela píseň na slova Pavla Pácla a hudbu Jaromíra Hniličky nazpívat Jarmila Veselá, toho času poměrně populární zpěvačka. „Její hlas se ale k té melodii nehodil. A tak to zkusil nazpívat Gustav Brom s Jarmilou Veselou jako duet. To ale bylo ještě horší. Nakonec se mikrofonu ujal pouze Gustav Brom a tak to už zůstalo. To už jsme ale byli tak unavení, že jsme šli domů spát,“ tvrdí Pácl.
Znal ji i Gagarin
Druhý den pak už píseň rotovala v rádiu pořád dokolečka. „To pro mne bylo obrovské překvapení, vždyť už předtím jsem otextoval pár písniček, které byly určitě povedenější a zdaleka neměly takový úspěch. Pocta astronautovi měla tak obrovský ohlas, že jsem si něco takového do té doby nedokázal představit. Hráli ji v rádiu, na zábavách, děti ji zpívaly ve škole. Byl to velký šlágr,“ vzpomíná Pácl.
Písnička se zakrátko dostala i do Ruska. Pácl se o tom přesvědčil o několik let později, kdy se jako rozhlasový redaktor náhodně setkal s Jurijem Gagarinem v Moskvě na českém velvyslanectví. „Když mne Gagarinovi představili, hned věděl, kdo jsem, protože ta písnička byla známá i v Sovětském svazu, i když se tam samozřejmě nehrála tak často jako u nás,“ řekl Pácl.
„Gagarin na mne udělal v kontrastu s tou oficialitou, která tehdy vládla na každém kroku, dojem velice skromného, srdečného a velmi příjemného člověka,“ říká Pácl. Zlom v jeho životě pak přinesla okupace Československa sovětskou armádou v roce 1968. Když v ostravském rozhlase odvysílali příspěvek odsuzující sovětskou invazi, musel v tomto zaměstnání skončit.
Hymna pro radar ho namíchla
Protože ale v té době právě končil studium sociologie na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně, u lopaty ani na šachtě neskončil. „Katedra mi nabídla, abych tam pracoval na výzkumech veřejného mínění,“ říká Pácl s tím, že v Brně zůstal až do listopadu 1989. Poté přešel do Ostravy, kde přednášel sociologii na vysoké škole až do svého odchodu do penze.
Když pak v roce 2007 nazpívala tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová spolu s Janem Vyčítalem na melodii Pocty pro astronauta parodii, která pro změnu opěvovala umístění amerického radaru v České republice, bylo to pro Pavla Pácla, to už dávno docenta a doktora filozofie, nepříjemné překvapení.
„Hodně mne to namíchlo. Nejen proto, že se mne nikdo neptal na můj souhlas s použitím motivů z textu, ale především proto, že jako občan jsem zásadně nesouhlasil s radarem. Vždycky jsem byl proti jakékoliv přítomnosti cizích vojsk, ať už to byla okupace v roce 1968, nebo americký radar,“ uvádí Pácl.
V současné době je Pavel Pácl již v důchodu. Za píseň Pocta astronautovi podle svých slov dodnes dostává tantiémy ve výši několika stokorun ročně. „Nelituji, že jsem ten text napsal, i když to není žádné velké umělecké dílo. Některé verše jsou povedené, některé bych určitě napsal jinak, kdybych nebyl v takovém časovém tlaku. Rozhodně jsem ale v životě vykonal důležitější věci, než byl text k téhle písničce,“ uzavírá Pácl své vzpomínání.