Článek
Právě jemu Francouzka napsala na Messenger, že se chystá do Prahy na závod a ráda by navštívila rokycanskou stanici. „Paní Fabienne běžela maraton na památku šestnáctileté dívky, která při neštěstí zemřela. Byla to spolužačka jejího syna,“ vysvětlil Poncar.
Schůzku se podařilo domluvit na pondělí, což shodou okolností připadlo na Mezinárodní den hasičů. Žena dorazila se svou dcerou a jejím manželem. „Paní Fabienne mi ukazovala fotky. Jejího syna jsem okamžitě poznal. Clément nám pomáhal při komunikaci s ostatními žáky z havarovaného autobusu, dával s námi dohromady seznam všech účastníků nehody. Byl nám opravdu k ruce,“ chválil Poncar.
Doplnil, že tehdy čtrnáctiletý hoch v sobě nezapřel geny svého otce – hasiče. „Mimochodem si s sebou na výlet vezl lékárničku, čemuž se jeho spolužáci divili,“ zmínil.
Clément se později vydal na stejnou dráhu, stal se z něj profesionální hasič v Remeši. „Nedávno si ale způsobil zranění, takže nemohl přijet,“ zalitoval Poncar.
I další členové francouzské rodiny jsou u hasičů. Clémentova sestra je u dobrovolníků, její manžel zase pracuje u profesionální jednotky.
Pondělní schůzky se mimo jiné účastnil i Tomáš Junek, který je ředitelem územního odboru Rokycany. Rovněž on při tragédii zasahoval. Dokonce byl jako jeden z prvních na místě. „Byly to minuty opravdové bezmoci,“ přiznal.
V tu chvíli totiž teprve mířil do zaměstnání, takže u sebe neměl žádné vybavení. Mladí pasažéři plakali nebo křičeli. „Nahlásil jsem událost a potom jsem pomáhal s prvotním tříděním lidí podle rozsahu zranění,“ pokračoval. Co nevidět přispěchali kolegové a začali vyprošťovat zaklíněné cestující. Junek odjel na stanici pro výstroj a zase se vrátil.
Řidič francouzského autobusu, v němž jelo 36 dětí a pět dospělých, podle vyšetřovatelů usnul. Vozidlo následně na 62. kilometru směrem na Prahu spadlo na silnici pod dálnicí a narazilo do protisvahu. Šestnáctiletá dívka zahynula na místě, šofér autobusu podlehl svým zraněním později v nemocnici.
„Musím říct, že až při osobním setkání se mi vybavily některé vzpomínky. Nestává se nám příliš často, že by nás někdo takhle navštívil. Samozřejmě nás to potěšilo. A oni byli evidentně velmi dojatí,“ uzavřel Junek.
