Článek
Bělorusko je cílem Vladimira Putina, v jehož plánech je vybudování SSSR 2.0 v první řadě na úkor samostatnosti Běloruska a Ukrajiny a následné vychýlení evropské rovnováhy směrem ke Kremlu. Pokud se tento plán podaří naplnit, následovat by mohl požadavek na rozdělení sfér vlivu podle staré šablony z dob ještě před největší geopolitickou katastrofou 20. století. Tak vnímá a nazývá Putin rozpad Sovětského svazu.
Česko by za těchto podmínek přinesl na jednací stůl jako nejzápadnější hráz. Teď už nikoli socialismu a míru, jako za SSSR, ale ruské nacionalistické říše s rysy fašismu. Proto je tak důležité sledovat, co se děje v Bělorusku. Putinův úspěch na konci tohoto procesu, tedy Bělorusko připojené k Rusku, třeba soft formou, by byl prvním krokem na cestě, v jejímž finiši by zákonitě stál ruský nárok na Česko.
Reakce našich politiků ukazují, že si jsou důležitosti těchto událostí vědomi. S jednou výjimkou. Prezident Miloš Zeman se vyjádřit odmítl. Má prý dovolenou. Vzhledem k Zemanově prokremelské orientaci, kterou prokázal opakovaně, to zní jako alibismus. Musel by totiž kritizovat způsoby Aljaksandra Lukašenky, ale jak to může udělat, když v Číně, která je Lukašenkovým vzorem, Zeman prohlásil, že se tam přijel učit, jak stabilizovat společnost.
Platíme si z daní zvláštní úkaz. Před minulými prezidentskými volbami se Hrad vysmíval svému hlavnímu protivníkovi, že je fíkus. „Nehýbe se, kam ho postavíte, tam stojí, občas vypustí nějaký dužnatý list,“ říkal hradní mluvčí. Když se člověk podívá na čerstvou propagační fotku současné hlavy státu od téhož mluvčího, musí ho napadnout, že před volbami jasnovidecky popsal stav, v němž se teď Zeman nachází.
Ve filmu Trhák se ptal žáček pedagogické pracovnice: „Soudružko učitelko, je pan Ticháček hrdina?“ Položme tedy i my otázku: „Je pan prezident fíkus?“ Byl bych proti tomuto označení, protože metodologicky vycházím z definice dané mluvčím. Tato definice má tři body a dva z nich by odpovídaly realitě.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Jenže při vší snaze nemohu přijmout, že pan prezident občas vypustí nějaký dužnatý list jako fíkus. Jestli něco vypustí, což se tu a tam, nyní s velmi sníženou frekvencí, stává, je tento výhonek vždy velmi toxický. Seděl by proto bolševník. Velkolepý? Ne, tenhle ne. Tenhle je lánský.