Článek
Pod Mladičovým velením síly samozvané Republiky Srbské v roce 1998 obsadily Srebrenici a Žepu, odkud bylo vyhnáno 40 000 Bosňáků a dalších více než 8000 jich bylo zavražděno. Označení bosenský řezník není nadnesené, byť je otázkou, co všechno byla Mladičova vlastní iniciativa a kdy „jen“ plnil rozkazy politického vůdce Radovana Karadžiče. Žádné pochybnosti o jeho vině ale být nemohou.
V Srbsku to vidí jinak. Mnozí ho vnímají jako národního hrdinu, protože bojoval za práva Srbů. Navíc se mu dařilo dlouho unikat, byť prodělal mrtvici. Dopaden byl až v roce 2011. Psanci bývají obdivovaní, i když si to nezaslouží, což ukazuje už zbojník Jánošík.
V Srbsku, které by český premiér Andrej Babiš nejraději viděl v EU a v schengenském prostoru, dokonce Mladičovi plánují vystrojit státní pohřeb. Tím se ukazuje, kdo je tam u moci. Západ Srbsko ztratil. Pokud se nějaká země dlouho bombarduje, v případě Jugoslávie v roce 1999 to bylo celých 78 dní, převládne v ní nechuť k těm, co bombardují. Útok byl přitom nařízen na základě sporných důkazů o masakrech kosovských Albánců.
Slobodan Milošević, tehdejší prezident toho, co v té době ještě zbývalo z Jugoslávie, nebyl žádné neviňátko. Ultranacionalistický komunistický aparátčík to byl. I on čelil v Haagu před ICTY obviněním z genocidy, ale verdikt nepadl, protože během procesu zemřel.
Miloševičova pozice nebyla silná. Po konci balkánských válek na přelomu let 1996 a 1997 čelil mohutným, tři měsíce trvajícím protestům, které umocňovala ekonomická krize. Když jsem však s některými demonstranty hovořil, opakovaně si mi stěžovali, že snad až na kopírky a počítače se jim velké podpory od USA nedostalo. Pád Miloševiče totiž nebyl žádoucí. Spolu s ultranacionalistickými vůdci Chorvatska Franjem Tuđmanen (další komunistický aparátčík) a Bosny a Hercegoviny Alijou Izebegovičem byl jedním z garantů Daytonských dohod, které ukončily pět let balkánských válek .
Západ zasáhl, až když Milošević rozvíjel operace proti kosovským Albáncům.
Srbskému rozčarování lze do jisté míry porozumět. Zatímco Mladić byl odsouzen, chorvatští generálové Ante Gotovina a Mladen Markać byli v odvolacím procesu osvobozeni, ač původně dostali 24 a 18 let. Gotovina přitom vedl na konci války v roce 1995 operaci Bouře, při níž chorvatské jednotky dobyly neuznanou Republiku Srbská Krajina, což bylo doprovázeno etnickými čistkami, v rámci nichž byly vyhnány desetitisíce Srbů.
Zproštěn obvinění byl pro nedostatek důkazů i bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) a premiér Kosova Ramuš Haradinaj. Jeho zástupce přitom soud poslal na šest let do vězení za podíl na mučení.
Srbové mají i oprávněné výhrady k jednostrannému uznání Kosova, které bylo v rozporu s mezinárodním právem. Výsledkem je, že srbskou politiku definovali lidé spojení s ultranacionalistou Vojislavem Šešeljem, který byl ještě radikálnější než Milošević. Současný srbský prezident Aleksandar Vučić i jeho předchůdce Tomislav Nikolić byli členy jím vedené Srbské radikální strany.
Nic z toho však neomlouvá adoraci Mladiče, která je urážkou všech obětí masakru ve Srebrenici. Znovu - byl to řezník.
Ale zpět k fotbalu. Urážkou obětí je i to, když sparťanští fans přejí generálovi, aby odpočíval v pokoji, jméno sice na transparentu není, čím by se asi hájili, ale je tam srbská vlajka. To není klukovina, stejně jako není klukovinou pokřik Jude Slavia, což je projev nechutného antisemitismu, se kterým nelze bojovat bezzubými apely.
Pokud klub, v tomto případě Sparta, neumí své fanoušky umravnit, tak se fotbal nemůže stát zábavou pro celou rodinu. A měly by přijít tvrdé kroky nejen v podobě pořádných pokut v řádech milionů, ale i zavření stadionu. Oslavovat válečné zločince a projevy antisemitismu nelze tolerovat.
A co se týká Crvene Zvezdy Beograd, která na svém účtu sdílela video s transparentem děkujícím Mladičovi, mělo by jí být odepřeno účastnit se mezinárodních pohárů. Ať si hraje doma s Partizanem a jejich fanoušci se tam vyřádí.
Nějak taky neslyším hlasy lidí, kteří volají po návratu Ruska do mezinárodních soutěží, což zdůvodňují tím, že politika do sportu nepatří. Vzkaz srbskému generálovi je jasným zatahováním politiky, nota bene cizí, do sportu. Měli by se pustit do Sparty, ale mlčí.
