Článek
Je to relativně přehledné a v zásadě všichni jsou dostatečně kompetentní na to, aby mohli posoudit, kdo z politických soupeřů je nakolik věrohodný a komu by už příště věřit neměli.
Dnes však v normální situaci nejsme. Politici se dohadují o tom, která z jejich stran dokáže napáchat méně škody a způsobit méně zla ve srovnání s těmi jinými. Aby to nebylo tak jednoduché, soupeří se v porovnávání věcí neporovnatelných. V zásadě se vede spor, do jaké míry lze chránit lidské zdraví a životy, hrozí-li za tuto ochranu nebývalý ekonomický propad.
Jedni trvají na tom, že prioritou musí být ochrana lidského zdraví, druzí se děsí ekonomických ztrát, ve kterých hospodářství skončí, bude-li tato ochrana trvat příliš dlouho a přijatá opatření budou ekonomicky příliš omezující.
V tomto sporu už se ani politicky nejlépe orientovaný volič dost dobře orientovat nedokáže. Chybí mu informace o tom, kolik stovek anebo tisíc lidských životů je možno s čistým svědomím dobrého hospodáře obětovat, aby se zabránilo poklesu ekonomiky o každé jedno procento.
I kdyby politici taková čísla nakrásně znali, nemohou je veřejnosti prozradit. Není možno otevřeně handlovat lidské životy za příslib blahobytu. Politik, který by se touto cestou vydal, by si koledoval o nálepku tržního fašisty.
Proto se povedou boje zástupné. Odehrají se v rovině obviňování a osočování, ti nejjednodušší veřejní činitelé budou své kolegy obviňovat, že jsou ještě větší lháři a podvodníci než oni sami. Lze se obávat, že tak to potrvá až do příštích voleb. Do nich pak usměvaví lídři vyrazí s posledním trumfem: „Naše strana vás poškodí méně než ti ostatní.“