Článek
Takové dluhové perpetuum mobile. Zvýšení nezabavitelného minima je jednou z cest, jak lze lidi motivovat k oddlužení, legální práci a ke splacení dluhů.
Výše nezabavitelného minima se v současné době vypočítává z výše životního minima a tzv. normativních nákladů na bydlení v obci do 100 tisíc obyvatel. Výsledná částka se rovná 2/3 součtu obou veličin. Už ten samotný výpočet je pro normálního smrtelníka poněkud složitý a kostrbatý. Jak již bylo řečeno, nezabavitelné minimum je dnes 6429 korun a na každou další vyživovanou osobu 1607 korun. Ve srovnání s růstem průměrné, ale i minimální mzdy, důchodů, cen potravin a energií je nárůst nezabavitelného minima z 6118 korun v roce 2015, tedy o pouhých necelých 5 % za více než čtyři roky, naprosto nedostatečný.
Na současné situaci není špatná pouze samotná výše, která lidem po započtení všech srážek zůstane. Kromě již zmíněného složitého výpočtu nezabavitelného minima je problémem fakt, že nedochází k pravidelné valorizaci. Rád bych proto zvýšil samotnou částku nezabavitelného minima hned na počátku a do budoucna pak ideálně změnil konstrukci výpočtu tak, aby se do systému nemuselo permanentně vstupovat. Otázkou je, jak toho dosáhnout, aby se zvýšilo nezabavitelné minimum a nikoliv další navázané dávky, které by zvýšily tlak na státní rozpočet. Proto není potřeba hýbat s výší obou veličin, ze kterých se nezabavitelné minimum počítá, ale změnit buď konstrukci výpočtu, nebo pohnout s koeficientem.
V prvním případě by se nezabavitelné minimum mohlo navázat a odvíjet od výše minimální mzdy, která se pravidelně zvyšuje (například 2/3 minimální mzdy). Při rozhodnutí o jejím růstu by se tak automaticky navýšilo i nezabavitelné minimum. Za současné situace, kdy je minimální mzda 13 350 korun, by minimum dosahovalo částky 8891 korun. Ve druhém případě, při zachování současné konstrukce výpočtu a změně koeficientu ze 2/3 třeba na 4/5, by se částka zvýšila na 7714 korun. Podstatnou otázkou, jakou cestou se vydat, je politické rozhodnutí. První návrh je relativně složitější na změnu, ale nese s sebou onu pravidelnou valorizaci. U druhého se změní pouze poměrový ukazatel, ale naráží to na výše uvedenou výtku, že po tomto jednorázovém zvýšení nebudou ty pohyby pravidelné, jak tomu bylo dosud a jak by bylo zapotřebí.
Heiko Maas
Maas je německý politik za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), od března 2018 je spolkovým ministrem zahraničí ve čtvrté vládě kancléřky Angely Merkelové.
Vystudoval práva na Sárské univerzitě. V roce 1996 byl zvolen do sárského parlamentu. V letech 1998 až 1999 v něm vykonával funkci ministra životního prostředí, energetiky a dopravy.
V roce 2009 vedl SPD do celostátních voleb. Strana pod ním ale dosáhla nejhoršího výsledku v historii, když ji volilo 24,5 procenta lidí. Za SPD v letech 2010 a 2012 kandidoval také na post německého prezidenta.
Po federálních volbách v roce 2013 se SPD dohodla na koalici s CDU/CSU. V prosinci téhož roku se Maas stal v kabinetu kancléřky Angely Merkelové ministrem spravedlnosti a ochrany spotřebitele, kterým byl až do loňského března, kdy se stal ministrem zahraničních věcí. Zároveň opustil své místo v sárském parlamentu.
Ať už tak či onak, můj návrh navazuje na další opatření týkající se řešení předlužených lidí, kultivace prostředí, které ještě před několika lety vypadalo jako Klondike bez pravidel, ochrany spotřebitelů, jako byly například dvě novely insolvenčního zákona, úprava odměňování exekutorů a advokátů, zastavování protiprávních exekucí na základě neplatných rozhodčích nálezů či změny týkající se ukončení nepřijatelné praxe dětských dluhů a exekucí. Věřím, že návrh projde a pomůže dobré věci.