Článek
Už se psalo o paralelách s Výmarskou republikou, kde po první světové válce o moc bojovali komunisté a nacisté a jejich bojůvky se střetávaly v ulicích. To se naštěstí neděje, dnešní situace je jiná, Německo se nemusí vyrovnávat s porážkou ve válce a nutností platit vysoké reparace, což ještě prohlubovalo krizi.
Faktem však je, že uspěly před lety ještě okrajové strany, zatímco ty tradiční se vytrácejí. V Německu s jeho zkušeností s nacismem platí požární stěna proti AfD, která ji zatím brání podílet se na moci. Neustálý a dlouhodobý růst popularity Alternativy pro Německo ovšem ukazuje, že nejde o nějaký krátkodobý výstřelek, ale o změnu politického spektra, takže hráz jednou praskne.
Meziváleční komunisté by se jistě těšili z úspěchu v Berlíně, ale současně by varovali před nástupem fašismu. Současně by ale pečlivě vyhodnocovali, nakolik se přiblížila revoluční situace, která by jim případně umožnila převzít moc. Dospěli by k závěru, že podmínky jsou stále příznivější.
Marxismus-leninismus totiž dobře pochopil, kdy dochází k revolucím nebo ke změnám – když výrobní vztahy přestávají odpovídat výrobním silám. A to přesně zažíváme.
Podoba práce se s globalizací, migrací, digitalizací a nástupem umělé inteligence proměňuje, staré strany však na to nejen nejsou schopny zareagovat, ale ani si neuvědomují hloubku změny.
Sociálně demokratické strany nutně ustupují do pozadí s tím, jak ubývá dělníků v továrnách ve velkých průmyslových podnicích. Tradiční představa dělníků stojících proti továrníkům patří dávno minulosti s tím, jak velké továrny končí a proměňuje se trh práce. Mnoho lidí je tlačeno, aby se nějak zapojili do podnikání, ale ne kvůli tomu, aby uplatnili svůj talent nebo schopnosti, ale aby se na ně přenesly náklady, které dříve nesl zaměstnavatel. Mnozí pracují pro nejrůznější platformy, z dalších se stávají agenturní pracovníci, přičemž ani jedni nemají ochranu, jakou požívají zaměstnanci, kterým výhody pomohly vybojovat stále slábnoucí odbory a strach v rozděleném světě, že příliš velký tlak by mohl vést k posílení komunistů. To nadnárodní firmy v globalizované době netrápí.
Tradiční strany jim nedokážou pomoci, sociální demokracie žije v minulosti, kdy odbory byly silné, a křesťanští demokraté se stále snaží udržet mizející svět. Není proto divu, že lidé, na které dopadají změny nejvíce, hledají, kdo by se jich zastal. Zcela pochopitelně se obracejí k ultrapravici, která se odvažuje nejen hovořit o problémech, o nichž tradiční strany z důvodů korektnosti za každou cenu mlčí, ale dokonce nabízejí jednoduchá řešení v podobě zastavení migrace, konce zelené tranzice a už dávno nemožného návratu k fosilním palivům nebo k odchodu z EU.
Neuvědomují si přitom, že Alternativa pro Německo a další podobné strany vidí jen projevy problému měnící se podoby výrobních sil a s nimi se už měnících výrobních vztahů, kdy mizí těžce vybojované jistoty.
Problémem tradičních stran však není jen to, že nedokázaly reagovat na vynořující se problémy a snažily se je bagatelizovat. Především nepochopily, k jakým fundamentálním ekonomickým a s nimi spojeným společenským změnám dochází, jakou roli hrají globální korporace, které jsou mnohdy mocnější než státy. Směřují tak na smetiště dějin, jak by řekli komunisté, kteří tam taky po právu skončili. Vítězství Levice v Berlíně, s níž se bratříčkuje hlava libanonského kriminálního klanu, na tom nic nezmění.
Pokud však politické strany chtějí přežít, musejí si uvědomit, jak se změnila podoba světa a ukázat, kde jsou skutečné problémy, a hledat řešení, a ne jen kopírovat protimigrační rétoriku, nebo se vyhraňovat proti Bruselu. Migrace není jádrem problému a vedení EU je ve své slonovinové věži ve vleku událostí. Otázkou ovšem je, zda mají a hlavně budou mít ve světě nadnárodních korporací ještě nějakou váhu politické strany, hlasy voličů nebo menší státy.