Článek
Snadno se politikům rozhoduje o zadlužení, mají-li jistotu, že dluh se bude splácet v době, kdy oni už ve svých funkcích dávno nebudou.
Ve skutečnosti se jedná o třetí kolo procesu, jehož dosavadní průběh popisuje německý badatel Wolfgang Streeck v knize Koupený čas. První dějství začalo v 80. letech. Po ropných šocích, při růstu nezaměstnanosti a poklesu tempa růstu doprovázeného snižováním zdanění bohatých byl ohrožen sociální smír. Vyřešilo se to tím, že se státy začaly zadlužovat.
Iluze rostoucího blahobytu tím byla prodloužena jen na chvíli. Už před koncem minulého století se vlády začaly obávat narůstající obsluhy dluhů ve svých rozpočtech a jejich věřitelé - soukromé banky - začali pochybovat, že dluhy budou splaceny. Zoufale předlužené Řecko bylo pro všechny mementem.
Nastoupila druhá vlna zadlužování, která umožnila nevidět, že příjmy z práce stagnují a sociální dávky jsou osekávány. Masivně se zadlužují domácnosti, což jim pomáhá krýt výpadky v příjmech a po nějakou dobu oddalovat sociální pád.
Nyní, když jsou mohutně zadluženy státy i masa domácností, přichází Evropa s třetím řešením. Navrhuje společně zadlužit celou Unii. Tentokrát už to blahobyt určitě přinese. Kapitalismus na dluh je přece ten nejlepší ze všech špatných hospodářských systémů. Pro soukromé banky tedy určitě.
Ale možná je to tak správně. Pokud by něco hrozilo, jistě by už Miroslav Kalousek rozesílal varovné složenky s uvedením, o kolik bude každý z nás nově zadlužen. Přesně takové složenky, jaké rozesílal s velkým volebním ohlasem v květnu 2010.
(Autor je sociolog)