KOMENTÁŘ: Jedenáct špagátů varuje i dnes před brutalitou komunistů a postupem Moskvy

Proces s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským není tak často připomínán jako ten s Miladou Horákovou, protože mezi jedenácti oběšenými nebyla žádná žena, a hlavně v něm už nestáli zastánci demokracie proti komunistům. Komunisté byli na obou stranách.

Jakmile českoslovenští komunisté získali v únoru 1948 neomezenou moc, začali si to vyřizovat s politickými i ideovými oponenty. Prezident Klement Gottwald v listopadu 1948 prohlásil, že se „poražená reakce uchýlí k teroru, spiknutím a kalkulaci s válečným konfliktem“. První na ráně byli lidé, kteří přemýšleli o převratu nebo ozbrojeném odporu. Na doživotí byl 16. května 1949 poslán do vězení jeden z velitelů Pražského povstání Karel Kutlvašr, který měl údajně vést odbojové skupiny „Pravda vítězí“. Perzekvováni byli piloti sloužící v britské RAF, ale obviněn ze špionáže pro Brity byl i generál Heliodor Píka, jenž pomáhal v Sovětském svazu budovat 1. samostatnou československou brigádu. Ve vykonstruovaném procesu byl 29. ledna 1949 odsouzen k trestu smrti, oběšen byl v borské věznici 21. června 1949.

Dalším terčem byla církev. Už na počátku jara 1950 bylo odsouzeno – coby agenti Vatikánu – 10 předních představitelů řádů včetně dvou opatů. V půlce dubna začala Akce K namířená proti klášterům a mužským řeholníkům, kterých bylo internováno skoro dva a půl tisíce.

Moskva však požadovala hledat zrádce ve vlastních řadách s cílem vyvolat strach, aby se komunistické strany v satelitech plně podřídily jejímu vedení. Důvodem bylo, že se v roce 1947 vzepřeli Jugoslávci v čele s Josipem Brozem Titem. Odmítli diktát Moskvy a rozhodli se vést vlastní politiku.

Od roku 1948 začala Moskva bezostyšně naléhat na vedení východoevropských zemí, aby se vypořádala s nacionalismem. Ve všech zemích začali působit poradci sovětské tajné služby a velvyslanci říkali vedení, co má dělat. Gottwald si stěžoval na nepřístojné chování sovětského velvyslance Michaila Alexandroviče Silina, přičemž dodával: „A nemohu nic říci, protože by hned z člověka udělali titovce.“

Tlak zesílil v roce 1949, když se v Maďarsku rozhodli vypořádat s ministrem zahraničí Lászlem Rajkem. Svědčit v procesu měl Američan Noel Field. Ten byl vylákán do Prahy, kde byl na žádost Maďarů podporovanou Moskvou zadržen 11. května 1949. Moskva tvrdě požadovala, aby KSČ hledala nepřátele ve svých řadách, ale člen bezpečnostní komise KSČ Karel Šváb našel způsob, jak se tomu vyhnout. Novinář Jaromír Kopecký, který byl zadržen při pokusu přejít přes hranice, se ve Švýcarsku setkal s Fieldovým otcem Hermannem a byl také ve styku s Miladou Horákovou. Národní socialisty se tak podařilo spojit s maďarským procesem proti Rajkovi.

Komunisté se proto rozhodli pojmout proces s Horákovou exemplárně, aby ukázali, jak se dokáží vypořádat s nepřáteli. V červnu 1950 stanulo před soudem dvanáct obžalovaných, trest smrti dostali Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pelc a Záviš Kalandra. I když v souvisejících procesech bylo obžalováno 639 lidí. Ani to však Kreml neupokojilo.

Bylo nutné najít nepřátele ve vlastních řadách. Cesta k obvinění Slánského začala v říjnu 1950, když byl zatčen Otto Šling, v lednu 1951 následoval ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis i s náměstkem Arturem Londonem a v únoru Karel Šváb. Tehdy ještě nebylo jasné, kam až vyšetřování dospěje, nakonec zasáhlo generálního tajemníka strany, Gottwaldovu pravou ruku, Rudolfa Slánského. Ještě v červenci se oslavovaly jeho padesátiny, ale pak už čelil kritice za nedostatečnou ostražitost a nedůsledný postoj v boji proti vnitřnímu nepříteli. Když přijel 11. listopadu do Prahy Stalinův spolupracovník Anastáz Mikojan s pokynem rychle zatknout Slánského, Gottwald, který se bál, že by se nakonec mohl stát obětí sám, souhlasil.

Nakonec bylo obžalováno 14 lidí. Kromě Slánského a dvou umírněných komunistů, Vladimíra Clementise a Josefa Franka, také dva stalinisté z bezpečnostního aparátu spolupracující s Moskvou Karel Šváb a Bedřich Reicin, kteří toho věděli až moc a možná se ocitli v boji různých sovětských služeb, interbrigadista Artur London, další kosmopolita André Simone, ti načichli Západem, technokraté Rudolf Margolius a Ludvík Frejka i Bedřich Geminder, Vavro Hajdů, Evžen Löbl, Otto Fischl a Otto Šling.

Skupina byla opět zdánlivě nesourodá, ale jedno ji spojovalo, jedenáct z nich bylo neárijského původu, jak uvedli vyšetřovatelé, kteří použili odporný nacistický termín pro označení Židů. Důvodem bylo tažení proti Židům, které souviselo se změnou sovětské zahraniční politiky na Blízkém Východě.

V letech 1947 až 1948 Sovětský svaz podporoval vznik Izraele a Československo hrálo významnou roli ve vyzbrojování vznikajícího židovského státu. Dodávky zajišťovali Fischl, Reicin a Geminder. Když se však ukázalo, že komunisté nebudou mít v Izraeli vliv, začala se Moskva obracet na arabské země. Současně se rozpoutala kampaň proti sionistům, jež přerostla v pusté antisemitské tažení, které mělo v Rusku dlouhou tradici. V roce 1948 už sovětský tisk označoval Izrael za agresora. V létě 1952 bylo v krymské aféře zastřeleno 24 židovských intelektuálů obviněných ze snahy vytvořit na Krymu židovskou enklávu, jež by sloužila jako americká základna. Pak následoval proces s vrahy v bílých pláštích, kteří měli chtít zlikvidovat některé vysoké sovětské představitele. Dopadl hlavně na Židy. Až na požadavek Gottwalda bylo slovo Žid v obžalobě, která se třikrát přepisovala, než byli sovětští poradci spokojeni, změněno na „židovského původu“.

Samotný proces byl dokonale zinscenovanou šarádou. Všichni obvinění, kteří byli krutě mučeni, o čemž dobře vypovídá Londonova kniha Doznání, se do slova museli naučit své výpovědi. Nebylo možné, aby se jakkoli odchýlili, jako tomu bylo při procesu s Miladou Horákovou. Všichni proto svorně uvedli: „Přiznávám svoji vinu v tom, že jsem byl členem protistátního spikleneckého centra vedeného Rudolfem Slánským, které soustřeďovalo lidově demokratickému Československu nepřátelské živly z řad buržoazních nacionalistů, trockistů, kolaborantů a podobných nepřátel…“

Přímý přenos ze soudní síně, kde hrál klíčovou roli opět prokurátor Josef Urválek, byl přesto vysílán se čtvrthodinovým zpožděním, kdyby se náhodu někdo odchýlil od scénáře. Připravené byly i magnetofonové pásky s výpověďmi obžalovaných pořízené při výsleších, jež se měly v takovém případě použít.

Verdikt padl 27. listopadu. Gottwald o něm rozhodl už o den dříve na setkání politického sekretariátu ÚV KSČ, když řekl „jedenáct špagátů“.

Rudolf Slánský, Vladimír Clementis, Otto Fischl, Josef Frank, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, Rudolf Margolius, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Otto Šling a André Simone byli popraveni 3. prosince. Bylo jim doporučeno, aby se neodvolávali, že by to mohlo zhoršit jejich situaci, pokud požádají o milost. Milosti Gottwald zamítl. Paradoxem je, že stačilo pár měsíců a všichni mohli žít, Stalin umřel 5. března 1953 a Gottwald o devět dní později.

Procesy ve všech lidových demokraciích ukázaly, že SSSR od vedení svých satelitů požaduje naprostou poslušnost a kdo se jí vzepře, doplatí na to. Závislost si vynutil Kreml strachem. Jak ukázaly povstání v Maďarsku v roce 1956, stavba berlínské zdi v roce 1961 i invaze do Československa v roce 1968, Sovětský svaz žádné odchylky netoleroval a tvrdě je potlačoval i vojensky.

Špičky pražského jara se v roce 1968 dopustily značné naivity, když si myslely, že Moskvě bude stačit vyjádření věrnosti a nechá československé komunisty budovat vlastní model socialismu s lidskou tváří.

A tento přístup Kremlu platil nejen za SSSR, ale i nyní. Ukazuje to případ Gruzie i Ukrajiny, kde se Moskva rozhodla silou bránit tomu, aby prováděla vlastní politiku, i Běloruska, kde musí Aleksandr Lukašenko neustále balancovat, aby si země uchovala samostatnost. Arménie zase ukazuje, že Moskva je klidně ochotna nechat svého vazala ve štychu, pokud se jí zrovna nehodí mu pomáhat.

Na jedenáct špagátů se nesmí zapomínat i kvůli tomu, jak krutí byli komunisté nejen k ostatním, ale i k sobě.