Článek
Podporu jistou nemá, může to dopadnout jakkoliv. Ostatně jako cokoliv v dnešních dnech, kdy se opatření nejen v českých luzích a hájích mění tak rychle, že i sebebystřejší pozorovatel nemá příliš šanci každou změnu a výjimku ve výjimkách zpracovat do doby, než se všechno změní. Natož plánovat na více než pár dní dopředu. Co však jisté je, že nejhůře pro vládu i občany může dopadnout tradiční snaha potěšit všechny.
Zrušení přísných opatření nepotěší nejvíce tu část společnosti, která se covidu-19 velmi obává. Ta by v souladu s názorem především vládních epidemiologů nejradši zachovala přísné zákazy a příkazy, které zastaví šíření choroby. A není vhodné si lhát do vlastní kapsy. Skutečně účinné v tomto ohledu může být jen zavření všech a všeho, aby se nikdo nepotkával.
Druhá část populace, která se bojí méně a touží po návratu k normálu, jistě nebude potěšená, když zbude byť jen torzo omezení. Lidé, kteří by rádi s ostatními vyrazili ven posedět, navštěvovat se, nakoupit možné i nemožné, vysportovat vánoční přejídání, nebudou utišeni ničím menším než naprostým uvolněním. Jako tomu bylo v létě, kdy se žilo vesele jako v letech minulých. A opět platí, že nejhorší je si lhát do vlastní kapsy. Uvolnění znamená více nakažených a tolerování skutečnosti, že se virus nechá proběhnout populací při naději, že se podaří ochránit nejzranitelnější.
Mezi ně bezpochyby patří lidé s jinými vážnými nemocemi, lidé obézní a cukrovkáři, lidé starší, žijící podzim svého života. Těm hrozí, že pokud to tak půjde dále, budou zase odsouzeni k prokletí života bez svých blízkých a ratolestí. Stejně tak tradiční setkávání a vánoční návštěvy jsou v ohrožení a vše závisí na tom, zda bude nebo nebude nouzový stav schválen. Každopádně předem by bylo dobré se psychicky připravit, protože stále platí odvolávání odvolaného a slibování slíbeného. Systém PES totiž ukázal, že to není věrný nejlepší přítel občana, který ho provede nejistými vodami koronakrize.
Místo toho štěká jako vzteklý ohař, přičemž není jisté, co mu vždy vadí, a používání „Psa“ jeho pánem místo slíbené přehlednosti zavání zmatečností. U opatření se musí čekat 14 dní, zdali zaberou, ale vypadá to, jako by se zpřísňovalo podle statistik ze dne na den. Přitom jestli mají data doběh a vidíme v údajích o nakažených situaci před týdnem až dvěma, málo to vypovídá o stavu dneška, řekne si logicky nejen selský rozum. Jelikož ale vláda s největší pravděpodobností nepřistoupí k absolutnímu potěšení jedné či druhé skupiny, nejlépe je se vyzbrojit zdravou myslí a na chvíli se snažit zapomenout, netrápit se ani strachem, ani vzpomínáním na svět, který zmizel.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Hodí se i četba Goetheho Fausta. Při vzpomínce na dny zašlé slávy skutečného předkoronavirového žití říci si: „V mých prsou rozdmýchává divý žár po onom krásném obraze. A tak, já od žádosti k rozkoši jsem štván, v rozkoši hynu touhou po žádosti.“ K vládě a „Psovi“ a nemožnosti vidět blízké: „Ne, natrvalo nic to není. Snad na zkoušku, tak pro nějaký čas, a pak ať se to rychle změní!“ „Moh’ bys mi věru pokoj dát a ne mě dneska zrovna týrat.“ Je ovšem možné, že repliky mezi Fausta a Mefistofela rozdělí každá část společnosti jinak.