Hlavní obsah

Maturitní prsten nalezený v kanále se po více než 50 letech vrátil k původnímu majiteli

Při čištění kanalizačního potrubí v malém americkém městě našli dělníci maturitní prsten z roku 1965 a trvalo zhruba půl roku, než se našel jeho majitel. Pro něj jde v prvé řadě o nenahraditelnou vzpomínku na jeho nedávno zesnulou manželku.

Foto: Patti McConville / Alamy, Profimedia.cz

Ilustrační foto

Článek

Když dva pracovníci čistírny odpadních vod v menším americkém městě Sheffield, které leží v severozápadním koutě státu Alabama, letos v únoru zprůchodnili ucpanou kanalizační přípojku, všimli si v nečistotách nezvyklého předmětu, jaký tam obvykle nebývá. Po bližším průzkumu se ukázalo, že jde o značně špinavý zlatý maturitní prsten.

Dovezli jej tedy na centrálu, kde jej ukázali čtyřiapadesátiletému šéfovi Juniorovi Rinerovi, jenž se okamžitě rozhodl, že vypátrá jeho majitele. Vedla ho k tomu mimo jiné i skutečnost, že podobnou situaci sám zažil. Z domu jeho rodičů totiž kdysi zmizel prsten jeho dědečka a stále si pamatoval, co to pro všechny znamenalo, když se zase našel.

Junior proto prsten nejprve pečlivě vyčistil, což umožnilo přečíst letopočet 1965 a nápis Burrell-Slater High School. To byla v té době segregovaná škola pro černošské studenty ve městě Florence, které leží hned vedle Sheffieldu, na druhém břehu řeky Tennessee. O pár let později však byla v rámci integrace včleněna do standardních struktur amerického vzdělávacího systému.

Rozhodly iniciály a staré fotografie

Na vnitřní straně prstenu pak byly vyryté iniciály O. J. M., což byla další vítaná indicie. Junior tedy pořídil pár fotek a vsadil nejen na sílu sociálních sítí, ale také se aktivně snažil kontaktovat jak školu, tak její absolventy. Ale najít majitele prstenu se dlouho nedařilo.

Asi po půl roce se k pátrání připojil i Juniorův zeť a ten našel několik fotek lidí z ročníku 1965. Na jedné z nich byl i mladík, jenž se podle popisu měl jmenovat Oscar James Meredith. Na základě toho se pak s pomocí zeťova otce, jenž je členem městské rady, podařilo kontaktovat Oscarovu dceru April Meredith Mooreovou a ta svému otci hned zavolala: „Ahoj, tati, hele, neztratil jsi někdy náhodou svůj maturitní prsten?“

Dnes devětasedmdesátiletý Oscar žije v Tuscumbii, dalším městě, které těsně přiléhá k Sheffieldu, a v tu chvíli nemohl uvěřit svým uším. Hned se mu vybavila i velká spousta vzpomínek z té doby. „Všechno bylo tak vzrušující, protože člověk věděl, že už brzy bude maturovat,“ zavzpomínal na stránkách The Washington Post na okamžik, kdy prsten pár měsíců před maturitou dostal.

Nejsilněji mu však tento památeční šperk připomíná jeho ženu Annu, která bohužel před třemi lety zemřela. Začali spolu chodit krátce po jeho maturitě a prsten jí věnoval. „Tehdy se to tak prostě dělalo, prsten se dával přítelkyním. Byl jsem moc hrdý, když jsem viděl, jak ho nosí,“ popsal tehdejší poměry.

A mimoděk tím také zdůraznil, že spolu s Annou strávili prakticky celý život a jejich manželství trvalo 50 let. Vzali se v roce 1973, když předtím Oscar ještě čtyři roky sloužil v armádě, a měli spolu tři dcery, pět vnoučat a dvě pravnoučata.

Ale ještě před sňatkem se Anně podařilo prsten ztratit. „Cítila se kvůli tomu moc špatně a chtěla mi koupit nový,“ vybavuje si Oscar i s tím, že jí to nakonec rozmluvil, protože nový prsten by pro ně stejně neměl „tu pravou“ emocionální hodnotu jako ten původní.

Z potrubí na čestné místo

Když se tedy letos koncem září s originálem opět shledal, Oscarova radost neznala mezí. „Bylo to jako vidět dítě na Štědrý den. Byl prostě naprosto nadšený,“ radoval se i Junior Riner, jenž prsten osobně přinesl.

Oba pánové si pak měli co povídat a při tom vyšla najevo ještě jedna zajímavá skutečnost. Prsten se našel v potrubí v místech blízko domu, kde v mládí žila Anna. Tenkrát jí tedy zřejmě spadl do odtoku nebo jiné periferie kanalizačního systému. A spolu s Oscarovým se tam dokonce našel ještě jeden šperk, ale to byl „jen obyčejný“ pánský snubní prsten.

Oscara také potěšilo, že si prsten stále dokáže nasadit, ale nosit jej v žádném případě nebude. Nechá jej totiž odborně vyčistit a pak si jej doma vystaví na čestném místě. „Opravdu nechci riskovat, že o něj zase přijdu,“ vysvětlil a zároveň vyjádřil velkou radost z toho, že na světě zjevně stále ještě existují dobří lidé, jako je Junior Riner.

Výběr článků

Načítám