Článek
Tak už si zase celý den zpívám. Tahleta psychopatická písnička v podání dvou koalů (jeden má na hlavě buřinku a ten druhý napoleonský klobouk) se mi jako kolovrátek honí hlavou a ne a ne ji vyhnat.
Protože se na původní adrese už jaksi nevyskytuje, dovolil jsem si ji zazálohovat ZDE, protože si to zaslouží. Tak hezkou zábavu. We like da Moooooooooon!!!
Ještě než začneme, měl bych výtku autorům článku "Část ČSSD chce místo Sokola Šedivého". Sokol šedivý (a ne Šedivý, mimochodem... naučte se velká písmena!) je neodborné pojmenování ohroženého druhu Falco hypoleucos (hnízdí v centrální Austrálii) a jeho dovoz je přísně zakázán. Na první pohled jsem měl dojem, že v titulku je chyba a že z něj vypadlo, co chce část ČSSD místa sokola šedivého (kačera?), ovšem nakonec mi došlo, že socani zřejmě požadují celou Austrálii, tedy místo sokola šedivého...
Ještě než začneme, měl bych výtku autorům článku "Část ČSSD chce místo Sokola Šedivého". Sokol šedivý (a ne Šedivý, mimochodem... naučte se velká písmena!) je neodborné pojmenování ohroženého druhu Falco hypoleucos (hnízdí v centrální Austrálii) a jeho dovoz je přísně zakázán. Na první pohled jsem měl dojem, že v titulku je chyba a že z něj vypadlo, co chce část ČSSD místa sokola šedivého (kačera?), ovšem nakonec mi došlo, že socani zřejmě požadují celou Austrálii, tedy místo sokola šedivého...Ovšem František Fuka přišel ještě s jednou odvážnou teorií, podle níž ČSSD požaduje pro své nové sídlo místo v pražské ZOO, kde je sokol šedivý normálně umístěn. a odkud je hezký výhled na Vltavu a hotel Internacionál. Proti tomu však hovoří fakt, že v pražské ZOO sokola šedivého nemají a v článku se nikde o kasuáru přilbovém nepíše.
Jsem pyšný na to, že žiji v zemi, v níž dospělý muž může bez ostychu trávit čas takovými pitomostmi.
MINISTR NA CESTÁCH
Původně jsem plánoval, že se v tomto Baldachýnu budu věnovat novému kulturnímu fenoménu naší země, kterým jsou fotografie ministra Zdeňka Škromacha umístěné na webu Ministerstva práce a sociálních věcí. Původně jsem zvažoval nějakou vtipnou digitální úpravu, ale pak jsem si uvědomil, že ji vlastně ani nepotřebují.
Ale pak mě napadlo, že takové bohatství reportážních fotografií skýtá fantastickou možnost k vytvoření comicsového příběhu. Ministr na cestách, to zní skoro jako Goro, bílý pes. Copak vás to neinspiruje? Napište mi.
KRÁTCE
- Videodokumentace prototypů japonských robotických telefonů ve tvaru plyšových medvídků je dalším důkazem pro teorii, že Japonci jednou budou vládnout světu. Předpokládám, že již brzy představí světu nějakou strašlivou ničivou zbraň ve tvaru obrovského chlupatého mončičáka.
Ovšem tito žigulíci jsou na mě příliš profesionální. Tohle jen tak někdo netrumfne.
Ale Wartburg je Wartburg.
- O "extrémním žehlení" jsem už tady kdysi psal. Je to jediný sport, který "kombinuje vzrušení z extrémního sportu a uspokojení nad dobře vyžehlenou košilí". Ovšem až dnes jsem se dozvěděl, že extrémní žehliči mají svou vrcholnou soutěž - Pohár Rowenta.
DENÍK Z BAGDÁDU
Loni na podzim jsem objevil internetový deník Iráčana, který se podepisuje Salam Pax (obě slova znamenají "mír"). A přesto, že jsem celkem cynik, musím přiznat, že jsem si tohoto kousavého komentátora všeho od Saddáma Husajna po americkou válku s terorismem, zamiloval. 8. prosince ve 12:37 z jeho stránek všechno zmizelo a objevilo se tam jediné slovo. "Sorry." V kruzích jeho čtenářů začaly rotovat nejrůznější divoké zprávy o tom, že byl zatčen Saddámovou tajnou policií, případně, že se proflákla jeho pravá identita (agent CIA s pověřením vést psychologickou válku proti Saddámovi, agent irácké tajné služby s pověřením vést psychologickou válku proti Americe, agent Mossadu s cílem vést psychologickou válku proti všem). Naštěstí se brzy ukázalo, že Salama jen vystrašila zpráva agentury Reuters, v níž se na jeho web upozorňovalo. Ale po pár týdnech se opět osmělil a jeho deník na nové adrese je čím dál zajímavější.
Zrovna před pár dny takhle popsal aktivity "Mírového týmu pro Irák" "Najednou se tu všude objevili cizinci. Asi bychom proto mohli používat termín "válečná turistika" a vsaďte se, že zmizí dřív než byste stačili říct "Mírový tým pro Irák", jakmile začne být trochu horko.
Mám dojem, že turistů bude přibývat. No tak, pojďte a pobuďte u nás pár dní. Ubytují vás zadarmo v hotelu Al-Rasheed, provedou vás po městě, poobědváte s lidmi, s kterými - až je pak uvidíte na CNN - se budete moci chlubit před dětmi. A i vy se dostanete do televize - až budete zpívat "Dejte míru šanci" před budovou OSN v Abu Nawas (nezapomeňte si tam dát specialitu - grilovaného grilovaného uzeného kapra, tamní restaurace mají navíc nádherný výhled na jeden z nejstarších prezidentských paláců). Já vím, že to myslí dobře. Ale copak si myslí, že přijet sem a nechat se vyfotit s iráckými papaláši nějak pomůže "jejich věci"? Copak chtějí riskovat své životy pro tenhle režim? Pokud se vám tady tak líbí, klidně si s vámi vyměním místo. Pro vás je to "věc", pro mě můj život a to, čím musím procházet.
O Salamově identitě se pořád vedou spory. Pokud si jeho deník pročtete pozorně, najdete pár náznaků - je z dobře situované rodiny, zmínil se o tom, že sice má možnost Irák opustit a emigrovat, ale ne s celou rodinou a přáteli, proto zůstává. Bydlí v Bagdádu (tady najdete jeho miniprůvodce zajímavými bagdádskými stavbami), má břitký pozorovací talent a slušný smysl pro humor. Popisuje třeba rozpaky západních turistů, kteří se ocitli před vchodem do hotelu Al-Rasheed. Chodník přímo přede dveřmi tvoří už od kuvatjské války mozaika zobrazující George Bushe staršího s nápisem "Válečný zločinec". Každý, kdo chce vejít do hotelu, musí šlápnout Bushovi do obličeje.
"Viděl jsem srandovní pokusy Bushe překročit, ale dopadaly jako z Ministerstva švihlé chůze. Ale dneska už přes to dali koberec."
To je další zajímavá Salámova vlastnost - podezřelá obeznámenost se západní kulturou (a skvělá angličtina). Vyzná se v architektuře i ve filmech, používá slangové obraty a dokáže vzbudit sympatie. Přesto všechno odmítám uvěřit, že Salam je nějakým výmyslem jakékoli tajné služby. Pokud by skutečně nějaký odbor byl schopen vytvořit postavu tak živoucí a sympatickou, měli by se jeho zaměstnanci dát na psaní filmových scénářů. Vydělali by majlant.
Salamovy zápisky čtou lidé z celého světa - hádají se s ním (jeden Američan se mu snažil dokonce vysvětlit, že "cokoli Amerika dělá, dělá z humanitárních důvodů" na což Salam reagoval rozzuřenou filipikou na téma "žádný stát nedělá nic z humanitárních důvodů, nejde jenom o ropu, ale ta je jistě příjemnou třešničkou na dortu"), jiní mu dávají cenné rady. Jedna z nejdojemnějších diskuzí proběhla na téma "Máš, Salame, zajištěný nezávislý zdroj pitné vody? To je ve válce to nejdůležitější." doprovozená mnoha praktickými radami. Salamova rodina si už prý staví studnu. Mimochodem podle návodu zveřejněného na izraelském weblogu. Salam poznamenává: "To by mě zajímalo, co si jeho provozovatelé pomyslí, až se dozvědí, že jejich informace přišly zatraceně vhod jednomu Iráčanovi."
Když Salama rakouský čtenář Stefan upozornil na to, že Spojené státy zvažují použití jaderných zbraní proti Iráku. a nadepsal svůj vzkaz "Time to Say Goodbye", Salam odpověděl, že se bude muset znovu podívat na film Den poté, aby v něm našel nějaké triky, jak přežít.
Nejzábavnější jsou ale Salamovy postřehy o každodenním životě v Bagdádu. Kousavě komentuje Saddámovy každodenní televizní vystoupení ("aby všichni viděli, že je živ a zdráv"). "Zve si spoustu důstojníků a klade jim otázky, na něž si sám odpovídá. Tak třeba řekl, že si na Západě určitě myslí, že teď nemůže v noci spát a musí si brát prášky na spaní. Ale není to pravda, protože on náhodou spí dobře, protože ví, že jeho lid je "spokojený a šťastný". Tak to by vysvětlovalo moje pocity. Saddám prášky nepotřebuje, tak by mi je třeba mohl dát! A aby ukázal, jak je v pohodě, servíruje důstojníkům kávu, čaj a sušenky a - božíčku! - dokonce je s nimi pije! Káva samozřejmě zůstává stát na stole dokud neřekne něco jako "no tak, chlapi, napijte se, nikdo přece nemá rád studenou kávu" a oni - jako by to před tím nacvičovali - všichni synchronně zvednou šálky a napijí se. Vypadá to neuvěřitelně srandovně."
Nejradši mám Salamovu historku o problémech moderátorů anglicky mluvené bagdádské rozhlasové stanice Hlas mládí, kteří nesmí do éteru říci jméno britské skupiny BUSH a musí ho spelovat. "Bé Ú Es Há vydali nový singl." Salam poznamenává, že jistě děkují bohu, že neexistuje skupina jménem Schwarzkopf, protože to by se uspelovali k smrti. Ale ta fáma o masívním přečíslování telefonních linek vysokých iráckých činitelů taky není špatná. "Telefonní linky irácké vzdušné obrany prý byly "napadeny". Když jste zvedli telefon, neozval se oznamovací tón, ale mužský hlas mluvící lámanou arabštinou. Říkal prý: nepoužívejte chemické nebo biologické zbraně, neklaďte odpor a neposlouchejte příkazy k napadení civilního území a tak podobně. To se ti povedlo, strýčku Same," dodává Salam. "Z tohohle jednou bude skvělá bondovka."
Podobnou historku o přečíslování funkcionářů jsem slyšel na konci 80. let u nás. Možná proto mám dojem, že Salam není žádný rafinovaný projekt nějaké tajné služby. Nevěřím, že by nějaký Američan dokázal věrohodně vytvořit postavu člověka žijícího v zemi, která je prostě a jednoduše v prdeli. Salamova směs ironie, zoufalství a vzteku je pro každého, kdo alespoň chvíli žil v členském státě Varšavské smlouvy, dokonale známá. Před časem jsem napsal do Reflexu článek o tom, proč je možné Pána prstenů považovat za propagandistický film. Vypráví o válce s nepřítelem bez tváře. I my před jednou takovou stojíme - Iráčané pro nás tvoří masu skřetů, jimž nerozumíme a jsou nám cizí, proto nám o ně moc nejde. I ti největší odpůrci války jsou spíš odpůrci Ameriky a jejím světovládným ambicím, než ochránci Iráčanů. Posuďte sami: prohledáte-li Googlem zpravodajské servery, najdete 1640 článků na téma "Irácká ropná pole", vyhledáte-li však, kolik článků vyšlo na téma "vnitřní uprchlíci" (lidi nebo skupiny lidí, kteří byli donuceni opustit svě domovy proto, aby unikli ozbrojenému konfliktu, násilí, porušování lidských práv, přírodním katastrofám nebo katastrofám způsobeným lidmi), jichž se po irácko-americké válce očekává kolem dvou miliónů, vyhodí vám Google rovných patnáct článků .
Jinými slovy - díky Salamovi, jeho příteli Raedovi (jemuž je věnován Salamův deník) i všem Salamovým tetám a strýčkům - jsem si uvědomil, že Saddámovi přeju to nejhorší. Ale že bych byl hodně nerad, aby se nějaká inteligentní bomba trefila do Salamova domu. Nebo aby umřeli na tyfus, až se nepodaří zvládnout poválečnou katastrofu.
Jdu si dát cédéčko do mikrovlnky. We like da Moooooon!
Hezký den!
