Mně nikdy nešlo o funkce, říkal kariérista a zeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička

Konal se sice důležitý II. sjezd Svazu československých spisovatelů a mohly být následně vydány knížky Josefa Škvoreckého, Arnošta Lustiga či Jaroslava Seiferta, ale vnitrostranická revize se nesla v duchu účelovosti – vina za nezákonnosti se shodila na popraveného Rudolfa Slánského a „jelo“ se dál. Někomu onen kosmetický „sestřih“ pomohl k propuštění z komunistického vězení (Laco Novomeský), pro jiné znamenal sesazení z funkce a kariérní pád takřka na dno. To je případ Alexeje Čepičky, kdysi mocného muže, jednoho z architektů stalinského režimu v Československu, mocichtivého sběratele funkcí a rolí, aktéra krvavých padesátých let.

O osm let dříve, v létě 1948, se v Praze konala okázalá svatba. Osmatřicetiletý ministr spravedlnosti Alexej Čepička si po kratičké známosti vzal za ženu Martu Gottwaldovou, dceru prezidenta republiky. Za svědky jim šli generální tajemník ústředního výboru komunistické strany Rudolf Slánský a ministr informací Václav Kopecký. Před veřejností se tutlalo, že Marta již má z prvního manželství malou dceru. Později se jí s Čepičkou narodily ještě dvě děti.

Své tchyni Martě Gottwaldové se Čepička uměl vlichotit, nosil jí dary a velké pugéty a říkal jí: „Maminko, ty jsi tak nádherná.“ Ale především uměl jako ambiciózní kariérista naplno využít jedinečné příležitosti: možnosti každodenního styku s tchánem v rodinném kruhu. Začal se s Gottwaldem důvěrně radit o mnohých záležitostech a nikoli jen z resortů, které řídil.

Ve dvacátých letech 20. století navštěvoval kroměřížské gymnázium nadaný vysoký student Alexej Čepička, přezdívaný Aluša, s uměleckým pseudonymem A. Morel. Po maturitě v roce 1929 se odstěhoval do Prahy, kde na Karlově univerzitě začal studovat práva.

Studentský komunistický playboy v bílém hraje tenis a přivydělává si jako tenisový trenér dívek z rodin vyšší třídy; rád pak chodí v Praze se svými svěřenkyněmi do cukráren, poslouchá písničky Jaroslava Ježka a obdivuje divadelní představení E. F. Buriana.

Pravidelně se vrací do rodné Kroměříže, kde s nasazením agituje pro komunistické ideje a vede Spolek pokrokového studentstva Milíč. A v něm se realizuje jako divadelní režisér, scénograf a organizátor. Čepička se jako režisér i scénograf uplatní ve svých pozdějších stranických funkcích, kdy bude ve svých projevech umně deklamovat, inscenovat politické procesy a manipulovat s podřízenými.

Současně vstupuje do komunistické strany a je odveden k armádě. Jako sportovec, který lyžuje, jezdí na kole, hraje tenis a odbíjenou, nekouří a alkohol pije jen mírně, má pro službu v armádě výborné fyzické předpoklady.

Po dobu právnických studií měl však odklad a jako vojín aspirant byl povolán až po dokončení školy. Sedmadvacetiletý doktor práv však hledá kličky, jak by se z vojny vysekal. Předstírá žaludeční nevolnosti a nakonec je poslán do Vojenského ústavu na důkladné vyšetření. Čepička simuluje a nakonec je z vojny propuštěn na trvalou dovolenou. Bylo by to úsměvné, kdyby se nepsal rok 1938 a Československo se neocitlo v národním ohrožení ze strany nacistického Německa. Tisíce mladých Čechoslováků chtěly odhodlaně bránit republiku ve zbrani a dobrovolně se hlásily do uniformy.

Doktor práv Čepička se zbaběle zašil v advokátní kanceláři v Moravské Ostravě. I po vypuknutí války si žil blahobytným životem. Na konci roku 1942 byl však nečekaně zatčen brněnským gestapem. V koncentračním táboře Buchenwald se dočkal konce války a osvobození americkou armádou.

V Kroměříži se po svém návratu stal členem revolučního národního výboru a posléze se ujal funkce předsedy národního výboru. A začal si počínat jako malý okresní diktátor. Obklopoval se pouze osobami, které mu pochlebovaly.

Dostaví se v doprovodu svých ozbrojených pohůnků na okresní soud a oznámí soudcům, že v Kroměříži se ruší starý právní řád a začíná od této chvíle platit jiný systém práva, a aby brali v úvahu, že v případě sporných případů budou platit pouze příkazy ze strany vedení národního výboru. Tedy od něj.

Nařídil také, aby spořitelna vydala národnímu výboru milion korun. A tak si bude počínat vždy tam, kam vstoupí – tvrdý, chorobně ctižádostivý, despotický.

Zamířil do čela krajského výboru KSČ v Olomouci. Komunisty z Kroměříže si všimli v Praze a rudá hvězda se jménem Čepička mohla stoupat – z krajského předsedy se stal za necelý rok poslancem a za další rok ministrem vnitřního obchodu a za další rok předsedou Ústředního akčního výboru Národní fronty.

Vzápětí to dotáhl k postu ministra spravedlnosti a současně byl jmenován předsedou Státního úřadu pro věci církevní. To vše se stalo v průběhu čtyř hektických poválečných let. Čepičkovi bylo v té době pouhých sedmatřicet let.

Za výrazné podpory tchána-prezidenta se stal architektem nové justice, která se podílela na nezákonnosti a zvůli, na vykonstruovaných politických procesech a justičních vraždách. Naplňoval v praxi ústřední teorii o zostřování třídního boje a msty všem skutečným, domnělým i vyrobeným odpůrcům komunistické moci. Rázně prohlašoval: „O tom, kdo je vinen a kdo je nevinen, kde končí omyly a chyby a nastává trestní odpovědnost, rozhodne strana za pomoci orgánů národní bezpečnosti.“

Jednou z klíčových právních norem, o jejichž vytvoření a schválení se Čepička osobně zasloužil, byl zákon na ochranu republiky č. 231/1948. Na základě tohoto zákona soudy v padesátých letech vynesly desetitisíce rozsudků.

Čepičkova spoluúčast a odpovědnost za politické procesy je nepochybná. Spolupracoval s lidmi ze Státní bezpečnosti a se sovětskými poradci. Později tyto styky popíral, ale pracovníci jeho sekretariátu je potvrdili.

Čepička vyrůstal v tradiční moravské rodině a brzy po narození byl pokřtěn (pozdějším olomouckým arcibiskupem Stojanem), ale v době gymnaziálních studií se radikálně rozešel s katolictvím. Tento jeho osten vůči katolické církvi a jejím představitelům po roce 1948 přerostl v nenávist a zásadně určoval jeho politické postupy jak na ministerstvu spravedlnosti, tak v úřadě pro věci církevní.

Byl to právě Čepička, který patřil k hlavním strůjcům proticírkevní propagandy a k zákulisním režisérům chystaného procesu s číhošťským farářem Josefem Toufarem, v únoru 1950 křivě obviněným z podvodu s pohybem křížku. Toufar byl příslušníky Státní bezpečnosti 25. února 1950 umučen a Čepička rozhodl, že musí být tohoto případu propagandisticky co nejpádněji využito. Právě v Čepičkově kanceláři se v pondělí 27. února sešla skupina filmařů (ochotní mladí soudruzi - scénárista Kliment, režisér Freiman) a domluvili koncepci připravovaného manipulativního filmu Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází.

Jednali ve chvíli, kdy jen o pár ulic dále leželo na pitevně Toufarovo umlácené tělo a řešilo se, co s ním.

Hvězda Alexandra Čepičky dostoupila ke kariérnímu vrcholu v dubnu 1950, kdy byl jmenován ministrem národní obrany a na nátlak Moskvy nahradil odvolaného Ludvíka Svobodu.

Z vojína se mávnutím komunistického proutku stal armádní generál. V praxi se u Čepičky potvrdilo to, co před nějakým časem o personální strategii v armádě prohlásil Čepičkův tchán Gottwald: „Nebudeme dělat z generálů komunisty, ale z komunistů generály!“

V době ohrožení republiky simulant je teď nejvyšším představitelem armády a bude v lepším případě poučovat, v horším vyhazovat a posílat před prokurátory ostřílené vojáky z východní i západní fronty. To vše v čase studené války a korejského konfliktu, kdy se předpokládá nový vojenský střet dvou světů a vypuknutí třetí světové války.

Čepička se do zbrojařského úkolu doslova zamiloval. Vlastně spíš do nejvýznamnějšího resortu, který umožní bez zábran a nezávisle na vládě vybudovat impérium moci dle sovětského vzoru a říši osobního blahobytu.

Jako ministr obrany dbal na posilování privilegií armády. Usiloval o to, aby důstojníkům rostly platy, stát se na jeho příkaz staral o jejich ošacení. Každý ze 130 generálů měl nárok na papachu či ušanku z perziánu, kožich s podšívkou z nutrie a s límcem a vysoké kožené boty s kožešinovou podšívkou.

Zasáhl také do života vojáků v kasárnách. Přilepšil „mužstvu“ - dostávají víc jídla, je zlepšena zdravotní péče, bydlení i oblečení. Vojáci pak k jeho samolibé radosti provolávají hesla jako: „Čepičkova armáda dá reakci na záda!“. Symbolem této doby se stává stavba hotelu Družba na okraji pražských Dejvic. Mohutná stavba, inspirovaná monumentalitou Lomonosovovy univerzity v Moskvě, je vystavěná do výšky 88 metrů. „Stalinův dort s rudou hvězdou“ na hrotu byl budován z příkazu ministra Čepičky a měl sloužit reprezentativním účelům – pro armádní večírky i jako pohodlné ubytování pro ruské generály a maršály.

Ministru obrany se povedlo vytvořit z armády mocný organismus, který tvořilo nejen vojsko a zbrojní výroba, ale i řada institucí nevojenského charakteru. Zrodil se jakýsi stát ve státě. Čepičkova moc rostla závratným tempem. Sám soudruh ministr nežil žádným asketickým životem. Nejen že si zvýšil mnohonásobně plat, ale jeho záliba v luxusu a okázalém přepychu neznala mezí. Nepředstavitelně honosné byly objekty, které měl k dispozici - od vily se zahradou a tenisovým dvorcem v Praze XIX (celkem 12 místností), apartmány ve Špindlerově Mlýně a Novém Smokovci, srub v polesí Samechov, lovecké zámečky u Strašic v Brdech, Kladská u Lázní Kynžvart až po honitbu v Židlochovicích.

Jenže 5. března 1953 zemřel Stalin a o několik dní později, po návratu z jeho pohřbu, i Klement Gottwald, Čepičkův zasvětitel a ochránce. Novým pánem komunistického Československa se nestal Alexej Čepička, který si na tuto pozici rozhodně dělal nárok, ale dosavadní ministerský předseda Antonín Zápotocký.

Čepička však zatím svoje pozice neztratil – se Zápotockým uzavřel příměří a stal se náměstkem předsedy vlády a tuto funkci spolu s úřadem ministra obrany zastával až do roku 1956.

Zdrcující rána pro soudruha ministra Čepičku přichází po XX. sjezdu KSSS. Na protest proti závěrům sjezdu a nahlédnutí, že nemá kolem sebe dostatečnou stranickou podporu, odstoupil 25. dubna 1956 ze svých funkcí a byl uklizen do čela Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci.

Na konci 50. let společenský pád kdysi všemocného Alexeje Čepičky pokračoval - v roce 1959 odešel do invalidního důchodu a byl mu potupně odebrán Řád Klementa Gottwalda. A o čtyři roky později byl dokonce vyloučen z KSČ, což považoval za největší křivdu.

Alexej Čepička dožil s manželkou Martou v přepychové vile v Senohrabech u Prahy, kterou koupili za směšných 70 tisíc korun. Promenádoval se po okolí v bílé uniformě, občas zašel s chotí do místního sálu na ples, ale zahořklost a nasupenost na svět tohoto budovatele světlých zítřků neopustila do konce života.

Dokola opakoval: „Mně nikdy nešlo o funkce a za největší radost jsem pokládal pocit z dobře vykonané práce ve prospěch kolektivu.“

Postižen Alzheimerovou chorobou byl umístěn do sanatoria v Dobříši, kde 30. září 1990 zemřel. Už nevnímal, že se komunistické impérium, jehož byl fanatickým spolubudovatelem, zhroutilo do nenávratna.

Autor je básník a spisovatel