Na plzeňskou katedrálu od ledna dohlížejí čtyři bezdomovci

„Tak sem prej chodí bezdomovci čůrat. Nevím. Já tu nikdy žádnýho nenačapal,“ říká Honza, postarší chlapík v oranžové vestě, který mi ukazuje na zamrzlou loužičku u jednoho z venkovních výklenků plzeňské katedrály. Také se řadí mezi lidi bez domova, ale je takříkajíc na druhé straně barikády. Zdejšímu biskupství pomáhá s ostrahou svatostánku.

„Dohlížím na to, aby tady byl pořádek. Aby nám z Božího domu nedělali chlívek. Nejen bezdomovci, ale třeba i opilí turisté,“ vysvětluje své angažmá. On sám by si k téhle vznosné gotice nic neslušného nedovolil. A nejen proto, že zrovna teď slouží dobré věci.

„Beru to trochu jinak. Já jsem věřící člověk, takový ekumenický človíček,“ konstatuje a přidá paradox: „Ve víře vyznávám evangelickou církev metodistickou, ale zaměstnávají mne římští katolíci.“

Obcházíme kostel, Honza zapózuje u mříže s legendárním andělíčkem, i když tahle pověra o „vošmakánkovi“, který plní přání, mu nic moc neříká. Bodejť, náplava. „Rodilej Pražák. I když Plzeňákem jsem už šestnáct let. A na ulici, administrativně vzato, žiju čtvrt století. Pod mostem to znám, ale většinou jsem vždycky někde bydlel. Načerno.“

Honza se pozdraví se skupinkou, která také zrovna nevypadá, že by si sem odskočila z hotelu Hilton. Dojdeme ke dveřím katedrály, můj průvodce naposledy potáhne z užmoulaného cigárka. Nedopalek nehodí na zem, kdepak, pečlivě jej uloží do plechové krabičky.

Míříme do šera kostela, který se pyšní nejvyšší věží v republice i divukrásnou madonou. „Tady mám služební křesílko.“ Seslička je na strategickém místě hned u vchodu.

„Mám přehled jak tady, tak po celé chrámové lodi. Když přijdu, zkontroluju lavice, kouknu, zda je všechno v pořádku, prohlédnu si lidi. Pokud se nic neděje, tak si tady sednu a dohlížím, jak se kdo chová, co dělá. Když dělá nějaké nepřístojnosti, tak ho buď napomenu, nebo rovnou vyhodím,“ líčí Honza, nicméně vzápětí dodá: „Tuhle příležitost jsem ještě neměl, akorát jsem jednoho človíčka napomínal. Zasedl do lavice, vypadalo to, jako by se chtěl modlit. Ale pak jsem zjistil, že usnul. Táhlo to z něj. Ale choval se slušně, svou chybu uznal, neměl jsem s ním ani ten nejmenší konflikt.“

Biskupství na tuto práci najalo na počátku ledna - i díky půlmilionové dotaci od města - hned čtyři lidi bez domova. V době otevření katedrály se tady střídají den co den ve zhruba čtyřhodinových šichtách. Berou plat, který je o něco málo vyšší než minimální mzda. Samí muži, ovšem Honza jako jediný ochotně poskytuje interview.

S nápadem zapojit do péče o katedrálu bezdomovce přišla Lucie Vavrušková. O existence z okraje společnosti se stará jak v křesťanské organizaci K srdci, tak coby příslušná referentka na biskupství.

„Inspirovala nás zkušenost z plzeňského Festivalu na ulici, kde lidé bez domova pomáhali s úklidem. A mělo to úspěch. Jak u nich, tak u veřejnosti,“ připomíná.

I současný projekt šlape. Zatím. „Je to hodně křehké,“ připouští Vavrušková. Pracovníkům v oranžových vestách mimo jiné pravidelně promlouvají do duše, jak se chovat k ostatním.

„Znají ten pocit, že je odněkud vypoklonkovali. A teď jsou oni najednou v pozici, kdy by sami měli někoho vypoklonkovat. Rozebíráme si to společně, aby této situace nezneužívali. Bavíme se o tom každý týden. A docela zírám, jak to zvládají,“ konstatuje Lucie Vavrušková.

Honza si lebedí ve svém služebním křesílku a je očividně spokojený. „Jak na mne kouká veřejnost? Turisté? Převládá zvědavost. Ty otazníky jsou jim v obličejích jasně vidět. Někdo poděkuje, někdo se zeptá. A ostatní na mne koukají jako na exota, co to tam sedí za týpka. Prohlížejí si mne jako vzácnou šelmu v zoologické zahradě,“ uzavírá.