Článek
Boj o život svého dědy svedla Tereza Sasková letos v březnu v Křižanech na Liberecku. Náhle se u nich doma objevil děda, pálilo ho na hrudi a přestával cítit ruku.
„Myslel jsem si, že je to chvilková slabost. Šel jsem si lehnout do obýváku, ale moc to nešlo,“ líčí Saska. Vnučka si zrovna čistila zuby a najednou slyšela, jak děda podivně vzdychá.
„Pak mi řekl, ať zavolám 155. Nejdřív jsem ale volala rodičům, jenže to nezvedali, tak jsem tedy volala 155. Mluvila jsem s tou paní a byla jsem hrozně nervózní. Nevěděla jsem, co mám dělat,“ popisuje Tereza.
Na druhé straně linky byla v tu chvíli operátorka liberecké záchranné služby Mirka Semerádová.
„Přijímala jsem výzvu mezi sedmou a půl osmou. Volal pán, že mu není dobře, že má bolest na hrudi, která mu vystřeluje do ruky a má strach o svůj život. Šlo to slyšet už z hovoru. Pak se mi náhle odmlčel,“ popisuje operátorka. Jenže nevěděla, odkud muž volá.
„Tak v tu chvíli pro mě začal velký adrenalin, protože jsem nevěděla, jak bych mohla pánovi pomoci, když neznám adresu. Ale potom zvedl někdo telefon a na druhé straně se ozvalo dětským hláskem ‚Ahoj‘,“ vypráví Semerádová.
Z hovoru si vybavuje právě tenký hlásek dívky, od které se dozvěděla, že jí je dvanáct a s dědou je doma sama. „Představily jsme se a domluvily, že to spolu zvládneme,“ popisuje operátorka. Chválí, že i když Tereza věděla, že se něco děje, nepanikařila.
„Ptala jsem se jí samozřejmě na adresu, ale Terezka nevěděla, protože byla ve stresu. Ale běžela ven před barák a řekla mi číslo, které vidí na domě. Řešili jsme také, zda nejsou okolo sousedi, protože ten stav dědečka mohl být hodně vážný a mohlo dojít k nejhoršímu a přijít srdeční zástava. Ale nikdo tam nebyl,“ líčí záchranářka.
Dívka poslouchala její rady a dělala přesně, co jí říkala. „Naštěstí dědu jsem stále slyšela v dálce, protože říkal vnučce, ať vypne telefon, že nemá kredit,“ směje se Semerádová a dodává, že Terezku naopak nabádala, ať telefon nevypíná, že potřebuje, aby s ní naopak zůstala. Dědu podle instrukcí operátorky neustále kontrolovala, zkoušela, zda dýchá. Mezitím na dispečinku další členové týmu volali rodiče holčičky, operátorka také rozptylovala obavy dívky z toho, že nestihne autobus do školy.
„Zkušenosti s dětmi jsem už měla z dřívějška. Ale Terezka se opravdu soustředila na mě, a i když děda měl opravdový strach, ona se k tomu hrozně hezky postavila a mám radost, že jsme to zvládly. Spoustu dospělých by to nezvládlo, jako Terka,“ shrnuje Semerádová a uzavírá, že se s ní holčička rozloučila se slovy: „Tak ahoj, už vidím sanitku.“
Nakonec pro dědu přiletěl záchranářský vrtulník a transportoval jej do liberecké nemocnice. Diagnóza zněla akutní infarkt myokardu.
„Bylo to hodně těžké. Ulevilo se mi, když pak přijeli záchranáři i rodiče,“ dodává k zážitku Terezka. Rodina je na ni pyšná a hlavně děda.
„Jak říkal později doktor v nemocnici, bylo to za 5 minut dvanáct. Hrozně bych chtěl poděkovat za záchranu svojí vnučce a také mojí rodině a veškerému personálu, co se o mě v nemocnici starali,“ neskrývá dojetí Saska. Terezku ocenili i záchranáři a předali jí 15. května, u příležitosti Dne linky 155, dárky.
