Článek
Ty iluze ovšem živí zejména náš podivný politický systém, v němž se lidovláda hravě obejde bez účasti lidí, stačí na ni samotné partaje. Občan přirozeně touží po pocitu, že jeho vůle spolurozhoduje o správě věcí veřejných, a pohádková představa moudrého krále, který jde s lidem proti pánům, se snadno nabízí.
A mohlo by to snad i klapat, kdyby lid při volbě krále pokaždé osvědčil nekonečnou moudrost, která se mu bůhvíproč připisuje, a kdyby volení králové vždy překypovali chrabrostí, rozvahou, ryzím charakterem - a samozřejmě i dostatkem moci. Takových vzácných případů však historie mnoho nezaznamenává.
Naivita této rádoby demokratické koncepce však spočívá zejména v tom, že je vlastně až z paty nedemokratická. Vůli lidu nemůže prosazovat jedna, byť sebepomazanější hlava jednoduše proto, že žádná univerzální vůle lidu neexistuje. Existují pouze skupinové zájmy lidí, které se dají prosazovat pouze nekonečnou nepříliš produktivní diskusí jejich zástupců v parlamentu.
Ovšem opět je tu ten problém jako s voleným králem: lidé musí mít šanci si své zástupce dobře vybrat a zvolit ty pravé. To ale není náš případ. Nevolíme jednotlivé lidi, volíme stranické portfolio, v němž možná krajský lídr představuje skutečnou osobnost, na dalších místech jsou však už lidé průměrní, a když strana vyhraje opravdu výrazným poměrem, svezou se do parlamentu i směšné figurky, jimiž by soudný volič nesvěřil do péče ani kbelík malty, natožpak osud země.
Mimochodem, mělo by nám být setsakra nápadné, že nám ideu přímé volby prezidenta poslední dobou podstrkují právě partaje, v jejichž bytostném zájmu je, aby jim občan nepřekážel při výkonu demokracie. Tož jim pěkně poděkujme a žádejme něco jiného: přímou volbu svých zástupců ve většinovém volebním systému.
Vsadím se, že mezi poslanci, zvolenými takto jasně a jednoznačně, už nebudou žádní termiti, že budou právě takoví, jaké si zasloužíme.
PRÁVO 6. dubna