Článek
Tentokrát ovšem proti "takzvanému demokratickému systému", v němž "nerozhodují lidé, avšak peníze a moc".
Námitka k analogii se vznáší sama: zhruba týž je dosažený věk, totéž je sebevražedné odhodlání pro věc, která člověka přerůstá. Tatáž je bolest rodičů, kterou synovi v jistém smyslu nikdy neodpustí, jak po nich naivně žádá v dopise na rozloučenou. Ale jiná je napohled doba, než jaká byla ta okupační, která následovala po zdvihu pražského jara 1968. Mladíkova zmínka o Satanovi či jeho odkaz na internetové stránky sekty Vesmírných lidí Sil světla pak shazuje akt sebeupálení do psychického obskurantismu.
Je tedy možno vyslovit upřímnou lítost nad zmařeným mladým životem, pokrčit rameny nad zablácenými cestami nezvládnutého dospívání, zanadávat si na sekty - a jít dál?
Myslím, že ne. Ještě jedna analogie je totiž signálem větší, širší i hlubší závažnosti skutku Zdeňka Adamce, toho výborného studenta a do sebe uzavřeného, hloubavého (asi až chorobně hloubavého) chlapce. Ze smrti Jana Palacha kdysi normalizátoři obvinili všechny síly režimu nepřátelské, jejichž "mediální štvaní", "protisovětská hysterie", ne-li podněcování prý dohnaly nezralé mladíky a jiné labilní osoby ke krajním činům. Dvě současné reakce na novou tragédii teď náhle přivolaly tyto sekernické časy.
"Cynismus Václava Klause stojí symbolicky za touto smrtí," pravil klidně Josef Brož, předseda sdružení Děkujeme, odejděte. Toto obvinění připlácnuté na čelo politika, který nejenže neodešel, ale ještě měl tu drzost stát se prezidentem - Brožova věta není tak úplně bezvýznamný hnus. Vždyť signatáři Děkujeme, odejděte se vždy zalykali dobrými mravy a v horní komoře jejich moralizátorský prst za ně pořád zvedá senátor Martin Mejstřík. A přesto si nezaváhali na svou politickou cestu posvítit nešťastnou lidskou pochodní.
Vysoký vládní činitel, vicepremiér pro lidské zdroje Petr Mareš, zašel ještě dál a byl ještě normalizačnější v politickém zneužití čtvrteční sebevraždy. Měl prý už, řekl, dříve strach, že se něco takového stane kvůli kritikům globalizace a jimi používaným argumentům. "Když dostanu do ruky některé tiskoviny některých radikálních kritiků globalismu nebo když je občas slyším, padá z toho na mě trochu hrůza," řekl Mareš a obořil se tváří v tvář smrti Zdeňka Adamce na určitá hnutí a myšlenkové proudy. A že prý by se všichni ti aktivisté měli zamyslet, jaký jejich slova mohou "mít občas důsledek". Nechutné.
Kdo, proč a koho to tu, proboha, chce dnes ukázňovat, usměrňovat a normalizovat?
Jedno je jisté: čtvrteční sebevražda, která klidně mohla mít hlavní zdroj v problémech ryze osobních, zrcadlí také společenské poměry. Struktura osobnosti dospívajícího člověka je takřka vždycky třtinou ve větru se klátící, citlivým seizmografem, jejž okoralí, zcela již dozrálí dospěláci nevlastní. Není vinen Václav Klaus, ani antiglobalisté, ba ani ministr Tvrdík s jeho poctivou myšlenkou o hezké smrti. Ale svět, v němž se blíží válka, v němž je válka propagována stejně jako každá odveta (na jinou odvetu), v němž se nahý střet "kdo s koho" stává normou - takový svět je světem krajností. A stává se vzorem.
Odporná obvinění by neměla zaplašit legitimní otázku, která už dávno padla v Šotolově románu o době temna, poprvé vydaném v "Palachově roce" 1969: "Kdo tě tak pomačkal, duše? Čí to byla pěst?"
Neboť jeden jev tu s námi vždycky zůstane. Nedávno zesnulý filozof Karel Kosík, z jehož statě a knihy jsem si vypůjčil název tohoto komentáře, nazval onen jev jinošstvím. Jinoši chtějí věci a vztahy řešit jinak, ba často by rádi rovnou jiný svět, zatímco dorostenci od počátku jen dorůstají do již hotových poměrů. Je vždycky varovné a nadosobní, když kterýkoliv jinoch s diagnózou normální psychiky najednou vůbec neví, jak dál.
PRÁVO 8. března 2003