Na jediném místě v Česku potkáte Milence, Starostu i Krakonošovy trenýrky

Majestátní pískovcové skály vymodelovalo moře přibližně před 90 miliony let ve svrchní křídě. Pískovce vznikaly sedimentací v mělkém moři a dnes patří mezi evropské unikáty. Ještě před druhou světovou válkou bylo rozhodnuto o založení národní přírodní rezervace, která měla pečovat a chránit tuto jedinečnou památku.

V době svého založení šlo o největší rezervaci, nyní jí patří druhá příčka po rezervaci Praděd. Pseudokrasový reliéf doplňují romantické soutěsky, kaňony, skalní hřbety a labyrinty. Návštěvníky upoutají zejména až 90 metrů vysoké skalní věže, vodopády nebo skalní jezírka.

Adršpašsko-teplické skály byly po staletí zapovězeným místem, husté porosty připomínající prales neumožňovaly jakékoliv aktivity. Kolonizován byl především okraj, o čemž svědčí tři středověké hrady Adršpach, Skály a Střmen. Lidé se do skal odhodlali převážně když jim hrozilo nebezpečí a soutěsky jim mohly poskytnout ochranu.

To se začalo měnit na začátku 18. století, kdy sem zamířili první výletníci. Trvalo však dalších sto let, než se po velkém požáru skalní prostory otevřely úplně. Vyhořelý les umožnil panstvu začít budovat turistické stezky a otevřít tajemné kaňony milovníkům přírody.

Adršpach navštívila například pruská královna Luisa, císař Josef II., rakouský císař Karel nebo polský král Friedrich August a básník Johan Wolfgang Goethe.

Vstup do skal je u nádraží na zelené značce. Zaplatíte 120 korun a můžete se vydat na 3,5kilometrový okruh skalami. Kolem zatopeného pískovcového lomu vede cesta k prvnímu mohutnému skalnímu útvaru nazvanému Homole cukru.

Jeho zvláštností jsou rozměry — na vrcholu má kolem 13 metrů, zatímco u paty jen tři. Při procházení okolo si uvědomíte, jak malí jste. Mimochodem, povídá se, že Homole nespadla díky tomu, že turisté přidávají k úpatí klacky, které ji podpírají.

O pár metrů dál je oblíbená gotická brána, která slouží jako selfie point. Návštěvníci za ni vděčí Ludvíku Karlu Nádhernému, který ji nechal v roce 1839 postavit spolu s dalším vybavením. Kdysi zde byl vstup do skal, nyní se tudy musíte protáhnout mezi fotografujícími se skupinkami.

Procházku skalami doprovází říčka Metuje, jež zde také pramení a pak teče do Labe. Přispívá k místnímu pozoruhodnému klimatu, jemuž se říká teplotní inverze. Velké výškové rozdíly totiž rozdělují vrcholky skal, kde panuje teplejší a sušší klima, a hluboká údolí, v níž proudí chladný vzduch a je zde vlhko.

Rostou zde druhy známé z hor, jako mléčinec alpský, podbělice alpská nebo papratka horská. V celé přírodní rezervaci se nachází mnoho chráněných organismů, a proto tady platí přísnější podmínky, jako například zákaz vstupu mimo značené cesty. Na pořádek dohlížejí strážci přírody — potkali jsme hned dva.

Kousek od gotické brány je náměstí, a ne ledajaké. Je to Sloní náměstí, jehož monumentální útvary připomínají jedny z největších živočichů planety. Po dřevěném chodníku se pak dostanete pod Zub, skalní věž se značkou povodní v roce 1844.

Adršpašské skály mají rovněž své vodopády, a to malý a velký. Jsou nedaleko uměle vytvořeného jezírka, kde se můžete za 50 korun projet na lodi. Jezero původně sloužilo ke splavňování dřeva.

Prohlídka je v těchto místech zhruba v polovině. Jeden z nejznámějších útvarů jsou téměř sto metrů vysoké věže přezdívané Milenci. Jsou to vlastně dvě k sobě se tulící skály, přičemž jedna z nich má docela velký nos, těžko říct, zda je to žena či muž.

Vedle Milenců je skalní kaple, jež je pomníkem horolezců, kteří zde zahynuli. Když si vyšlápnete schody, budete odměněni velkým panoramatem s vrcholky pískovců.

Pakliže zvolíte podzimní dopoledne, pak toho moc neuvidíte, protože slunce bude přímo proti vám. Vynahradit si to můžete o kus dál pohledem na další fantastické přírodní umění přezdívané Starosta a Starostová, aneb když na sebe dvě skály upřeně hledí.

Jelikož jsme se nechtěli vrátit zpět na nádraží, vypravili jsme se od vyhlídky na Starostu zpět k jezírku a pokračovali na žlutou značku do Vlčí rokle. Cesta začíná výstupem a sestupem po schodech, které se několikrát opakují. Schody pak vystřídají rašeliniště.

Ve Vlčí rokli je až čtyři metry hluboké, podle radiouhlíkového datování pocházejí nejstarší sedimenty až z doby před 10 tisíci lety. Abychom si den ještě více ztížili, vydali jsme se na rozcestníku Pod sedmi schody po modré a prošli se tak po vrchní části Teplických skal. Zpoza stromů se tak můžeme rozhlédnout po skalách a projít se barevným lesem.

Modrá nás zavede až na okraj přírodní rezervace, odkud se vydáme po zelené značce z rozcestí Záboř. Dojdeme až ke vstupu do Teplických skal, kde jsme upozorněni, že vstupujeme do placeného prostoru a můžeme být zkontrolováni.

Vstupné sem stojí 100 korun a je s podivem, že při vstupu do těchto skal je sleva 10 procent, pakliže přijedete vlakem. U pokladny v Adršpachu to ale neplatí, přitom již mnohokrát proběhla médii zpráva o dopravním kolapsu v ulicích Adršpachu.

Okruh Teplickými skalami měří 5,9 kilometru a zahrnuje opět spoustu pískovcových vrcholů. Například Ledního medvěda, Krakonošovo párátko nebo Sibiř, což je velmi úzká soutěska doprovázená potokem, ve které je chladno i v létě.

Svůj název nemá jen tak. Sníh roztává až s příchodem pozdního jara a na stěnách lze pozorovat tři vegetační stupně. Když jsme soutěskou procházeli my, ukazoval zdejší teploměr 8 stupňů Celsia, na sluníčku bylo minimálně jednou tolik.

Kromě zajímavých druhů rostlin žije ve skalách rovněž několik druhů netopýrů, dravci nebo bezobratlí.

Pokud na Sibiři nezmrznete a neztratíte se v úzkých kaňonech, dojdete k horolezeckým chatám, kde je rozcestí na prohlídkový okruh. Ten však vzhledem k pozdní hodině vynecháme a branou spěcháme dál kolem Krakonošových trenýrek, jak se jmenuje další útvar, ke Skalní bráně.

Jsou to vlastně dva zřícené bloky, z nichž jeden váží asi 2000 tun. Je zde pamětní deska básníka Goetheho, jenž místo navštívil v roce 1790. Tehdy se však dostal jen pár metrů odtud, dál byl nehostinný prales.

Na své si v Teplických skalách přijdou i milovníci hradů. Po 300 pohodlných schodech stačí vyběhnout na zříceninu hradu Střmen, který založili páni ze Skalice zřejmě ve 13. století. Hrad byl upraven podle skalního masivu a doplněn o trámy, pavlače a mostky.

Střmen měl jednotlivé věže vystavěné na vrcholcích skal, z nichž jedna slouží dodnes jako vyhlídka. Hrad často měnil majitele, nakonec asi padl do rukou loupežníků, kteří jezdili loupit do Slezska. Na konci 15. století byl zbořen a jeho zbytky posloužily na obydlí místních.

Výstup na vyhlídku by neměli podnikat lidé, kteří nemají rádi stísněné prostory a výšky. Poslední část na bývalou věž totiž vede po úzkých schodech a na samotný vrchol se vejde stěží tak osm lidí.

Výhled je ovšem malebný, nikterak daleký, ale za to si skalní město prohlédnete z ptačí perspektivy. Vidět je na Teplice nad Metují i Vlčí rokli.

Seběhnutí zpět do chladného údolí je už otázka okamžiku. Za nedalekou pokladnou vás už čeká zasloužená odměna v podobě restaurace se zlatavým mokem nebo suvenýry.

Podzimní výlet čítal téměř 15 kilometrů a můžete na něj vyrazit i v zimních měsících, kdy jsou brány skalního města také otevřeny a dokonce levněji. Třeba budete mít soutěsky jen pro sebe.

Výlet najdete na Mapy.cz. Nebo si můžete jedním kliknutím do mapy naplánovat vlastní.