Článek
Cesta je sice delší, méně pohodlná, ale umožnila nám to, co žádná cestovní kancelář nedokáže, a to přímý kontakt s obyvateli. Projeli jsme Istanbul, Izmir, Ankaru a naším cílem je nyní Kappadokya.
Kappadokya, pískovcové město s kláštery ve skalách
Rozbíjíme stan v Göreme, v kempu, kde jsme sami ještě s přivázaným oslíkem, který hýká, jako když vržou vrata. Několik dnů nám trvá, než prolezeme aspoň některé z klášterů zabudovaných uprostřed skal z pískovce a vápence oblasti zvané Kappadokya. Před odjezdem nás majitel stanového městečka zdržuje a chce nás zaměstnat za bydlení a stravu. S díky odmítáme a vydáváme se na cestu středním Tureckem ke Kurdistánu.
.: Komplex pískovcových skal v Kappadokyi ukrývá starobylé chrámy.foto: Novinky/Karolina Zarzycká
V Kayseri nás ošlehává písečná bouře, krajinu a obzor halí do žlutého oparu. Za městem se vynoří hory téměř 4000 metrů n. m. vysoké. Je večer a Turek s náklaďákem plným mazutu nás místo do Sivas veze jinam. Vyskakujeme mu za jízdy a pro příště jsme ostražitější. Tentokrát spíme v pšeničném poli, kde mezi stvoly narazíme i na želvu.
V čajovnách v Sivasu sedí samí chlapi, hrají karty žolíkovky nebo verzi skreblu s čísly. Autobusová doprava je, zdá se, na vzestupu, jelikož z nádraží odjíždí jeden expres za druhým.
Vlakem do Kurdistánu s armádním doprovodem
Jako se mění profil krajiny, mění se i tváře lidí. Blíž k Istanbulu byla rasa smíšená, na východě už jsou Turci snědé barvy. Zatím je to tu zapomenutý kraj nezasažený komercí jako Evropa, minimum billboardů, benzinové pumpy jsou čistě k prodeji benzinu, žádní trpaslíci, ani koberce, ani tretky a, bohužel pro nás, ani žádný krámek s jídlem, a jen občas WC.
.: Mešity různých velikostí se nacházejí i v nejzapadlejším koutě Turecka.foto: Novinky/Karolina Zarzycká
Jako žena už musím mít zahalené kotníky, zápěstí, dekolt i schované vlasy, místní obyvatelky mě na to hrubě upozorňují. Občas se však nabídne i dost paradoxní pohled: na nádraží sedí dvě ženy v černém, jedné koukají oči zpod šátku, druhé i nos, a na stánku za nimi je vystaven hard-porno časopis Monika.
Po upozornění, že Kurdistán nelze projet stopem, nasedáme na vlak a projíždíme pohořím Karyagiar. Motorová trať se na křižovatce železnic v Cetinkaye mění v elektrickou, koleje jsou užší než v Čechách, nejsou svařované, jen uchycené spojkami.
V Divrigi nastupuje do vlaku armáda se samopaly, nádražáci připojují lokomotivu a stoupáme v horách do 1900 m. n. m. Vojáci po nás chtějí pasy, jízdenky a ciklik. Ciklik nemáme, tak nás táhnou přes celý vlak ke kapitánovi i s krosnami.
Na obzoru se tyčí biblická hora Ararat
Zaplatíme tureckými lirami pokutu za něco, čemu nerozumíme, a z jídelního vozu pozorujeme zalesněné hory okolo, vojenskou základnu na strategickém místě u mostu, silnice, trati. A zase zákopy, tanky u vesničky s nádražím. Ve vesnici čtyři kilometry dlouhé vidíme napravo kasárna, nalevo domorodce ve zchátralých domech zabudovaných v hlíně s igelity místo oken.
.: Biblická hora Ararat se nachází na východě Turecka v oblasti Kurdistánu.
.: Biblická hora Ararat se nachází na východě Turecka v oblasti Kurdistánu. foto: Yahoo.com/Ondřej Lazar Krynek
Projíždíme Cetinkaye. Jedna rodinka bydlí přímo pod skalním převisem... Armádní budovy jsou jak ze žurnálu, k tomu nablýskané tanky, vozy OT, jeepy. Na mostech jsou nasypány hromady kamení, aby se nedalo projet vysokou rychlostí.
Na hlavní třídě města Erzurum zevluje voják s prstem na spoušti a hlídá jedoucí kolonu s vojenskými vraky. Na rozloučenou nám nasněží turecký sníh. Přes Dogubayazi, odkud je vidět biblická hora Ararat (k výstupu je potřeba povolení vydávané v Ankaře), se blížíme z rozbořené části Turecka k moderní, načančané hranici Islámské íránské republiky.
| Příště: Za památkami starobylé Persie v novodobém Íránu |
