Muzeum ve slovenské Dubnici vychází vstříc handicapovaným

Dubnica je prvně písemně zmiňována coby „terra Dubnicze“ roku 1193 v souvislosti jejího převodu darem uherského krále Bély III. svému vojáku Vratslavovi, kterého současně obdařil za zásluhy a věrnost šlechtickým titulem. Později se výraznou stavbou města stal kaštel, obvykle je tím míněný zprvu opevněný menší zámek (tento termín je dobře známý i třeba z Chorvatska, kde leží tzv. Riviéra sedmi Kaštelů). Na Slovensku další významnou obdobnou stavbou je renesanční, opravdu nevelký, zato výtvarných skvostů plný zámek Strážky.

Kaštel v Dubnici nad Váhom dal v letech 1637-1642 vystavět Gašpar Ilešházi na základech staršího gotického objektu. I když dnes to tak nevypadá - rozsáhlý nízký objekt v rovině, prvotně byl i obranný, dodnes jsou dochované střílny, po hradbách a příkopu s padacím mostem však již není ani stopy. Gašpar Ilešházi byl v té době hlavním liptovským a oravským županem.

Dnešní podoba je barokní, vznikla po celkové přestavbě dané ani ne až tak změnou vkusu, ale poničením při povstání Františka II. Rákócziho v roce 1708. Tato přestavba probíhala v letech 1719-1730. Tou dobou přibylo západní křídlo, jehož součástí se roku 1730 stala kaple Nanebevzetí Panny Marie. Zmíněné hradby, příkop a most přes něj vzaly za své roku 1820, kdy bylo přistavěno východní křídlo.

Od jihozápadu na zámek (častý výklad, že kaštel je „malý zámek“, není zcela adekvátní, což právě tento potvrzuje) navazuje rozsáhlý park, prvně francouzského typu, v 19. století pod vlivem romantismu upravený na krajinářský anglický park, jehož součástí je kamenné bludiště s grottou, tedy umělou jeskyní, nad níž stojí nevysoká dřevěná rozhledna. Technický pokrok a plány majitelů do parku přinesly zavlažovací systém pro rozárium, květinovou zahradu a oranžerii. Ta se pyšnila podlahovým vytápěním a pro změnu pro větrání instalovanou pohyblivou střechou, unikátem své doby.

V prostorách zámku sídlí nejen informační centrum a galerie, ale hlavně Dubnické muzeum, které bylo v Dubnici nad Váhom zřízeno v roce 2005. Iniciátorem vzniku muzea byla Historická společnost Jana Baltazára Magina, slovenského básníka a historika (1681-1735). O pět let později, kdy byla dokončena část zámku, bylo muzeum přemístěno do jeho komnat. Přilehlý park nese - jak jinak - jméno J. B. Magina. V parku před zámkem stojí sousoší sv. Jana Nepomuckého z roku 1773, které v roce 2011 poničili vandalové, kdy vzal za své anděl po pravé straně světce a o rok později ten po levici. V roce 2014 díky finanční podpore Ministerstva kultury SR bylo sousoší restaurováno.

Dubnické muzeum přibližuje historii města a zámku a seznamuje s jeho letitými držiteli, kterým byl rod Ilešháziovců. Štěpán II. Ilešházi, který byl posledním příslušníkem rodu, prodal v roce 1835 Dubnici i další součásti svého panství baronu Juraji Sinovi, zámožnému vídeňskému podnikateli, vnučka nového majitele baronka Ifigénia D’harcourt byla paní Dubnického panství včetně kaštelu až do dvacátých let 20. století. Spoustu příslušníků držitelů Dubnice, rodu Ilešháziovců připomínají jejich vystavené portréty, k vidění jsou i jejich pokračovatelé.

Muzeum spravuje i další kulturní památky a pamětihodnosti města, seznamuje s náboženstvím historicky ovlivněný život v regionu i s ním spjatými osobnostmi, mimo Magina to jsou třeba A. Mesároš, F. X. Hábel nebo M. Rešetka. Sbírky Dubnického muzea schraňují četné dobové písemnosti, cenné historické artefakty a umělecká díla nebo zbraně, stejně jako s obyčejným životem prostých obyvatel spojené předměty tradiční lidové kultury, umění užitého a řemeslných výrobků.

Muzeum je otevřené celoročně a nabízí samozřejmě sezonní akce a výstavy, jen v zimním období musí návštěvník oželet grottu, zbudovanou v podobě malé hradní zříceniny, s dřevěnou rozhlednou. Ale termín rozhledna byl jistě adekvátní v časech, kdy z ní bylo prý vidět až na Trenčínský hrad.

Jak bylo zmíněno v úvodu, toto muzeum a zámek si mohou prohlédnout jak turisté bez zdravotních omezení, tak lidé postižení, mnohdy je při návštěvách památek limitujícími problémy - mimo grottu v parku. A ti bystrozrací mohou zkusit na vlastní oči, zda ten Trenčínský hrad je v dohledu. Nutno zde asi podotknout, že grottu ve 40. letech minulého století kvůli požáru rozhledny poničil oheň a tím počala chátrat, k rekonstrukci došlo až v roce 2009, kdy byla věrně rekonstruována na základě dobových fotografií.