Modulární stavby řeší problém mnoha olympiád - jejich infrastruktura může sloužit dál, třeba i jinde

„U velkých světových akcí je běžné, že se řada objektů postaví na několik měsíců a pak zmizí. To je z hlediska nákladů i emisí čím dál hůř obhajitelné,“ říká Ondřej Soška, bývalý generální komisař české účasti na EXPO 2025 v Ósace. Hlavní výhodu znovupoužitelných staveb vidí v jednoduché skutečnosti: budovu není nutné odepsat po jediné sezóně.

Právě EXPO 2025 podle něj nastavilo znovupoužití materiálů už jako jedno ze základních pravidel. Některé pavilony měly získat nový účel celé, jiné alespoň předají své konstrukční prvky dalším projektům. Nizozemský pavilon se například přesouvá na ostrov Awadži, kde má sloužit jako kancelářská budova.

Aby však mohla stavba skutečně změnit své působiště, musí se s tím počítat už při jejím navrhování. „Na další život stavby je nutné myslet už od prvního dne navrhování, ne až ve chvíli, kdy akce končí,“ upozorňuje architekt Ondřej Chybík z ateliéru Chybik + Kristof, jenž stojí za úspěšným českým pavilonem na EXPO 2015 v Miláně.

Konstrukce musí umožnit opakovanou demontáž a montáž, což znamená větší využití prefabrikovaných prvků a omezení mokrých procesů, například betonáže. Stavba se navíc musí umět přizpůsobit novému místu a někdy i zcela jinému využití.

Právě takové vlastnosti měl český pavilon. Po skončení výstavy byl rozebrán, převezen do Vizovic a dnes slouží jako sídlo firmy Koma Modular, která jej postavila. Podle Marie Schüller z této společnosti podobné projekty ukazují, že dočasná stavba nemusí znamenat provizorium. „Časové omezení je jen jiný vstupní parametr návrhu, ne důvod k architektonické rezignaci na kvalitní dílo s trvalou hodnotou,“ uvádí.

Mobilní architektura přitom podle ní mění základní otázku investorů. Neměla by znít jen „jak to nejlevněji postavit“, ale především „co bude se stavbou dál“.

Navrhnout rozebíratelnou budovu je ovšem jedna věc, její skutečné přestěhování druhá. „V podstatě navrhujete jednu budovu pro dvě různá místa,“ shrnuje Jana Mastíková, hlavní architektka studia Loxia. Každý konstrukční detail musí umožnit opakované sestavení bez ztráty kvality a bezpečnosti. Současně je nutné počítat s jiným pozemkem, klimatem i provozem.

Ondřej Soška upozorňuje také na logistické detaily. Nejde jen o to jednotlivé prvky označit, bezpečně rozebrat a zabalit. Jejich rozměry musí odpovídat možnostem kontejnerové nebo silniční dopravy, aby je bylo možné pohodlně přepravit na nové místo.

Aby toho nebylo málo, nezřídka nestačí, aby stavby byly rozložitelné a znovu sestavitelné, ale aby se tak mohlo stát rychle. V takovém případě je třeba už ve fázi návrhu volit řešení a materiály, které svižnou „rozborku a sborku“ stavby umožní.

Například při volbě izolací střechy modulů je možné volit velkoformátové izolační PIR desky.

„Montáž pak zefektivní i integrovaná fólie DHV, díky čemuž se v jednom pracovním kroku řeší tepelná izolace i doplňková hydroizolační vrstva zároveň. Toho lze využít jak v případě střešních panelů kompletovaných už ve výrobě, tak u modulárních domů, jejichž prefabrikovaný základ se na stavbu pouze přiveze a střecha se dokončuje až na místě,“ popisuje Martin Link ze společnosti puren.

Právě zachování izolačních vlastností staveb po přenesení na jejich nové působiště je jedním z nejlepších ukazatelů, jak dobře byla stavba navržena a provedena.

Na výrobu modulárních staveb se používají například i cementovláknité desky. Ty nacházejí uplatnění v různých částech modulárních staveb – nejčastěji v okolí zdrojů tepla, ale mohou být i v podlahách, stěnách a stropech.

„Samotné rozmontování a opětovné smontování modulární stavby kvalitativní vlastnosti cementovláknitých desek nijak neovlivní, při správné montáži a demontáži si desky zachovají svou pevnost a stálost. K jejich poškození může dojít pouze při nevhodné manipulaci nebo nesprávném technologickém postupu, například při chybné rozteči kotvení či použití nevhodného spojovacího materiálu a nářadí,“ říká Martin Kazda, ředitel společnosti Cemvin.

Předsudek, že mobilní nebo modulární stavba musí být nutně méně kvalitní než klasická budova, podle architektů postupně mizí. Současné technologie umožňují dosáhnout srovnatelného komfortu, energetické efektivity i architektonické kvality.

Příklady velkých světových akcí ukazují, že dočasnost nemusí být nouzovým řešením. Olympijské hry v Paříži v roce 2024 ve velké míře využily existující infrastrukturu a dočasná sportoviště zasadily přímo do historických kulis města. Při mistrovství světa ve fotbale v Kataru zase vznikl Stadium 974, velkokapacitní stadion sestavený z modulárních prvků a přepravních kontejnerů.

Podle architekta Chybíka je znovupoužitelnost dokonce jedinou rozumnou budoucností podobných akcí. Architektka Jana Mastíková je o něco opatrnější: ne všechny budovy musí být mobilní, zejména pokud budou městu dlouhodobě sloužit. U objektů určených především pro několik měsíců provozu by se však možnost dalšího využití měla stát běžnou součástí zadání.

Jak upozorňuje Ondřej Soška, úplné přestěhování celé budovy zůstane technicky i ekonomicky náročnější než pouhé znovuvyužití materiálu. Přesto má stavba, která dostane druhý život, něco navíc. Nezachovává jen dřevo, ocel či jiné konstrukční prvky. Zachovává také svou podobu, příběh a hodnotu, kterou získala v místě, kde původně vznikla.