Článek
Jak se starat o čalouněný nábytek?
K jeho potahování se většinou používají syntetické materiály nebo směsi přírodních a syntetických vláken, které vynikají odolností a snadnou údržbou. Znečištění tak odstraníte měkkým hadříkem a houbičkou namočenou ve vodě s neutrálním mýdlem. Skvrny však odstraňte ihned, jemným odsátím do látky a bez násilného tření.
Vyhněte se agresivním čisticím prostředkům, parnímu čističi i luxu. Křesla by se neměla vysávat, protože silný tah může vytahat látku nebo potrhat stehy. Nestavte je k oknům na přímé slunce, potahy by časem mohly blednout. A určitě by na křesle měl člověk sedět a nedělat na něm nic jiného – třeba skákat po něm, i když pružiny k tomu mohou svádět.
Je rozdíl mezi čalouněním dříve a dnes?
Ano, především v použitých materiálech a technologiích. Klasické čalounění je náročnější, musíte dobře znát řemeslo. Spočívá ve vyvazování pružin, které se přišívají na vypnuté jutové popruhy. Následně je stlačíte na požadovanou výšku a tu zafixujete silným lněným vázacím motouzem. Na tento první směr vazby navážete ještě dvěma směry, kolmým a do kříže. Následuje tvarování čalounění z vrstev přírodních materiálů – z juty, africké trávy a bavlněného plátna. Já si oblíbila novodobější desky ze slisovaného kokosového vlákna, čalounickou vatu a rouno, které proces ulehčí a zrychlí, tím pádem i poníží cenu. Pružinová vazba je však nenahraditelná, dodává sedákům a opěrákům typický nafouklý tvar.
Věnujete se hlavně klasickému čalounění?
Ne. Renovujeme především nábytek z druhé poloviny minulého století, ten se k nám dostává nejčastěji. V té době se používaly PUR pěny, k uchycení sponky a potahy se šily na šicím stroji. Je to spíš odlehčené čalounění. Tradiční metody jsou o precizní ruční práci, každý takový výjimečný kousek je výzva. Chci se v řemesle zdokonalovat po všech stránkách, takže oceňuji oba přístupy.
Ráda si přitom hraji s barvami. Většina zákazníků volí spíše neutrální odstíny nábytku, takže když mám volnou ruku, kombinuji třeba i více barevných látek na jednom kusu.
Jak se stará křesla a židle k vám dostávají?
Nejčastěji nám lidé nosí své kousky. Patří k těm, kteří upřednostňují kvalitu před kvantitou spotřebního rázu. Když se nám dostane pod ruce nábytek z nákupního řetězce starý třeba jen tři roky a my ho rozebereme, poměrně často zjistíme, že konstrukci už ani nelze opravit, nebo za to jednoduše nestojí. Lidé si takové věci párkrát pořídí, než si uvědomí, že to křeslo po babičce odstavené na půdě vydrželo mnohem déle a možná si zaslouží renovaci. Citová vazba samozřejmě taky hraje velkou roli.
Našli jste v nábytku nějaký poklad?
Ano, často. Nejzajímavější asi bylo, když jsme restaurovali více než sto let starou lavici a našli v ní krabičku nábojů a útržky výhružných dopisů. Jinak nacházíme spíš drobnosti – mince, knoflíky, korálky, tužky, pecky od třešní, kapesníky a léky. Takové ty věci, co lehce zapadnou do mezer v čalounění.
Jaké zakázky vás nejvíce baví?
Mám ráda práci na starých velkých „ušácích“. Z novějších věcí jsou to kousky od průmyslového návrháře Miroslava Navrátila, často zajímavě tvarově řešené. Jejich čalounění je zkouškou řemesla. Mou oblíbenkyní je pohovka s jakoby vykousnutou opěrkou a zadní částí sedáku s výčnělkem, které po rozložení do sebe zapadnou jako puzzle.
Pracovala jsem i na jeho skořepinových sklolaminátových křesílkách. Ta nejsou mezi čalouníky moc oblíbená. Všechny vrstvy čalounění se musí na skořepinu vylepit, látka by měla precizně kopírovat tvar křesla, což není lehký úkol, a lepení nedává příliš prostoru pro chyby. Zajímalo by mě, jestli pana Navrátila měli ve výrobnách rádi, když přicházel s takovými nápady.
