Článek
Tři roky poté, co František Prosecký zemřel, předsedá osmnáctiletý Matěj místnímu veterán Tatra klubu. Muzeum pak provozuje společně s babičkou Vlaďkou.
„Když děda náhle odešel, udělali jsme předsedu z Michala Neterdy. Ten jen čekal na moje osmnáctiny, aby to předal mně. Je to hodně papírování a práce, hlavně s memoriálem, který v srpnu pořádáme,“ zmiňuje mladý veteránista.
V jeho případě jablko nepadlo daleko od stromu. Matěj byl odmala v prostředí aut, motorek a náklaďáků. „Sotva jsem začal chodit, byl jsem tady v muzeu. Vyrůstal jsem s dědou v dílně, na srazech a na bigbítových koncertech,“ vzpomíná s láskou.
Náhlá dědečkova smrt v březnu 2023 ale znamenala pro rodinu šok a spoustu starostí navíc, rozhodně však chtěli udržet jeho odkaz a dílo při životě. „Pořád objevujeme v dokumentaci něco nového,“ prozrazuje Matěj.
Od první třídy jezdil po dvoře a při srazech na malém chopperu, papíry na auto si udělal hned v sedmnácti a začal jezdit pod dohledem mentora. „K tomu jsem byl trošku donucen okolnostmi, aby se auta hýbala. S veterány mě učili jezdit kluci z klubu,“ oceňuje pomoc kolegů.
Teď nejčastěji jezdí vozem Tatra 57 B z roku 1946. „Je to první auto mých prarodičů, které si koupili krátce po svatbě,“ říká.
Exponáty s příběhem
Nějakou zajímavost zná ke každému exponátu v muzeu. Třeba že modrá Tatra 75 ve verzi kabrio, stejně jako bílý kočárek pro dvojčata, který je tu také vystavený, si zahrála v populárním seriálu Četnické humoresky. „Tatra 75 je takový náš rodinný klenot, který máme od roku 1961, kdy ho koupil pradědeček jako auto k běžnému užívání,“ líčí Matěj.
Garáž.cz
Prosečtí mají ve sbírce auta s duší a příběhem. Matěj by dokázal hodiny vyprávět třeba o zrezivělé nákladní tatrovce na dvoře nebo oprýskaném leteckém navijáku pod přístřeškem. „Když si ho děda pořizoval, řekl babičce, že potřebuje půjčit 50 tisíc na desetilitrový kabriolet. A domů pak dotáhl tenhle roztahovač větroňů,“ říká se smíchem Matěj. „Kabrio to je a desetilitrové taky, takže nelhal,“ dodává pobaveně. Že tenhle stroj může jezdit prakticky jen po letišti, to už děda před babičkou raději nezmínil…
Prosečtí přitom neprovozují muzeum v pravém smyslu slova. Je to depozit s uloženými auty, která mají státní poznávací značku i provozní kapaliny. „Kdybychom byli oficiálně muzeem, měli bychom tady jen stojící ‚něco‘. Díky tomu, že jsme depozit, můžeme s auty vyjet. Střídáme je po dvou letech, jezdíme s těmi, které mají platnou technickou kontrolu,“ vysvětluje předseda klubu. „Ale všechna auta pravidelně protáčíme, aby nezatuhla,“ ujišťuje.
Za rok bude pokračovatel rodu tatrováků maturovat na bystřickém gymnáziu, pak by rád šel na pedagogickou fakultu. A i když ho to táhne k humanitním předmětům, technika a práce rukama mu není cizí. „Pracovat s auty jsem se učil od nuly. Pomáhají mi s tím kluci z klubu, kteří mají letité zkušenosti,“ dodává.
Zaměřil se na bicykly
Dědovu sbírku Matěj rozšířil o bicykly. Když si před lety pořídil první historické kolo, chytlo ho to natolik, že je začal opravovat a skládat z náhradních dílů. Vystavených jich je 30, ve sbírce jich má 80. „Děda se kolům prakticky nevěnoval, tedy pokud to zrovna nebyl bicykl značky Tatra, který vyráběla Eska Cheb,“ zmiňuje.
Kromě provázení v muzeu, které je v létě otevřené denně, stíhá Matěj František Prosecký o prázdninách také řadu veteránských srazů. A vrchol sezony už se kvapem blíží. Druhá srpnová sobota patří v Bystřici nad Pernštejnem už tradičně Memoriálu Františků Proseckých, na který se sjíždí až čtyři sta veteránistů a samozřejmě i davy diváků.
