Článek
„Tam, kde není po Praze ani památky, a přesto je k jejímu okraji jen pár kilometrů, kde pro trempy začínají pověstné brdské hvozdy, najdete obec Černolice,“ láká turistická tabule v obci.
První zmínka o osadě Črňlice pochází z roku 1239 a až do roku 1620 byla majetkem svatovítské kapituly. Vesnice je oblíbeným místem pražských chatařů a také výchozím místem k zajímavým výletům — můžeme se tudy pustit do Všenor, do Davle nebo po brdských hřebenech k Mníšku pod Brdy a na poutní místo Skalka.
A jak místní nezapomenou upozornit, oba vrchy, mezi kterými leží, Červená hlína a Krásná vyhlídka, svou výškou 467, respektive 469 metrů nad mořem převyšují známější Cukrák, který má pouhých 411 metrů.
Ve vsi zaujme zejména statek Nový Dvůr z počátku 18. století, v němž jsou dnes luxusní byty. Zajímavý je i památník československých legionářů, ve kterém je schovaná prsť ze světových bojišť, jimiž prošli.
Horolezcům vstup zakázán
Pětice mohutných skalních věží plných nejrůznějších puklin lákala už před více než sto lety, aby se o jejich zdolání pokusil nějaký horolezec. Však se takových už našlo. Od roku 1904 tu pořádal Klub českých turistů masové kurzy lezení — skály se daly snadno zdolat, byly blízko od Prahy a k tomu ještě půvabné. Někdy tu prý bývalo i sto lidí za den…
Dnes je tomu ovšem jinak, od roku 2002 jsou Černolické skály chráněnou přírodní památkou, na kterou je možné lézt jen se zvláštním povolením. Na skály se však velmi snadno dostanete, aniž byste museli být horolezci — stačí je obejít zadní stezkou, trochu si zastoupat a v klidu se uvelebit na některém z kamenů na jejich vrcholku. Odtud se pak můžete kochat nádhernými výhledy do údolí Všenorského potoka i vzdálenějšího údolí Vltavy.
Nad hradbou lesů nám přitom bude jako záchytný bod sloužit všudypřítomná červenobílá věž vysílače Cukrák. Ten tu byl postaven v roce 1961, takže se už pomalu začíná stávat novodobou památkou.
Čert přinesl skály na zádech
Černolické skály jsou pozoruhodné také tím, že se tu našly zkameněliny pravěkých živočichů, například dobře známých trilobitů či ramenonožců. Jsou tvořeny z mimořádně tvrdých křemenců, a co jim přidává na zajímavosti, jsou rezavé železité sloučeniny. Místy to totiž vypadá, jako by skály byly potřísněny krví…
Černolické skály v podzimním slunci
Podle pověsti se Černolickým skalám odnepaměti říká také Čertovy skály. Vypráví se, že v dobách, kdy benediktini založili na vltavském ostrově svatého Kiliána, naproti dnešní Davli, jeden ze svých prvních klášterů u nás, chtěl jim to pekelník, kterému se do té doby žilo v Povltaví spokojeně, za každou cenu překazit. Rozhodl se, že klášter zavalí kamením, což mohl provést jen za tmy.
Mazaný čert tedy vykoupil všechny kohouty v okolí, aby ho náhodou nevyrušili. Ale jak už to tak bývá, jedna stařenka milého čerta přechytračila, kohouta mu nevydala a naopak ho schovala. Natěšený pekelník si ve skalách naložil na záda velikou hromadu balvanů a už s ní utíkal k Davli, aby je svrhl na střechy kláštera.
Když se k němu přibližoval, začínalo už svítat, to mu však nevadilo. Jenže v té chvíli se ryčně ozval právě ten jediný kohout, kterého moudrá stařenka neprodala. Čert vztekle zaklel a mrštil kameny směrem ke stařenčině chalupě, načež se v plamenech propadl do pekel. Proto jsou skály černé od čertovského žáru a místy rudé od krve z jeho sedřených zad…