Když je Kočka možná Sovou – malý vandr kolem Litoměřic

O něj se postaralo jako v mnoha podobných případech místní JZD, hospodářské budovy jsou ve stavu ruin, do roku 2011 tu sídlila pobočka státního oblastního archivu v Litoměřicích. Měli tu uložený jediný exemplář nejstarší mapy Čech – Klaudyánovy, psané i Klaudiánovy.

Byla cestovní, a protože v roce vzniku cestovatelé neznali světové strany, museli se řídit slunečními hodinami. Objekt znovu přináleží vyšehradské kapitule, v roce 1068 královský majetek na církev převedl Vratislav II. Kapitulní znak uvidíte na bráně nádvoří opravovaného zámku, práce si vyžádá desítky milionů korun.

Nad obcí stojí na Viničném vrchu z dálky viditelná stavba loretánské kaple, postavili ji v roce 1785. Když jsem se díval špinavými okny dovnitř, jsou tu lavice a uměle vytvořená lurdská grotta se sochou Panny Marie. Postranní vchod s oplechovanými dveřmi připomíná spíše vlez do trafostanice.

Když po roce 1945 odsunuli německé obyvatelstvo, zanikly sady, stromy se zlikvidovaly a půda se zorala. Že se tu dařilo vínu, vám připomene barokní socha patrona vinařství svatého Václava, na soklu je reliéf světce žehnajícího chlapci vysypávající putnu do kádě.

K cestě za Kočkou zvanou také Sova nepotřebujeme Klaudy(i)ánovu mapu. Z křižovatky u zastávky autobusu vede směr Litoměřice, kam mám našlápnuto, modrá turistická značka. Skála Kočka je dobře viditelná ze silnice vedoucí z Litoměřic na Úštěk. Mně z dálky připomíná egyptskou sfingu.

Cesta se vine mírně do kopce, v sedle pod skaliskem jste při hodně pomalém přesunu asi za půl hodiny. Odbočka na vrchol není značená, ale instinkt vám zavelí, kdy se dát vlevo. Trochu náletových dřevin po cestě poslouží jako přídržné klacky, z plošiny uvidíte Žitenice, Házmburk, bájný Říp i Radobýl nad Litoměřicemi.

Kočka je tak trochu záhadou, původní tvar kopce vypadal jinak, to, co je před námi, je výsledek posledního odstřelu v lomu, kdy to tu bouchalo do roku 1901. Těžil se tu čedič, sloupce se drtily na štěrk.

Jenže Kočka pro mnohé kočkou není, místní Němci ve čtvernožci viděli opeřence, také se skále říkalo Sovice. Pojmenování nesla Katzenberg, Uhustein, Eulenburg. Zvířecí hlava je pomalovaná, kresba dotváří kočičí čenich, rozhodně žádného opeřence. Je to hezké, i když třeba skalní příznivec přírody namítne, že to sem nepatří.

Co tady rozhodně nemá co dělat, je nepořádek, velmi slušně řečeno. Celé láhve, střepy, plasty, konzervy, těžko hledat výrazy pro dvounožce, kteří to tu zanechali. A „samozřejmostí“ jsou posprejované skály, lidská hloupost je nesmrtelná.

Skála je ve svahu zarostlá náletovými křovinami, nyní likvidovanými. Hluk motorových pil nikterak neruší stádečka popásajících se srn, občas popoběhnou, aby se napásly o kus dál.

Ve vzduchu krouží poštolky, k tomu plachtí párek luňáků slídících po myších a hraboších. Sestupuji z parádní vyhlídky, cesta mě vede k Mostné hoře. Listnáčový les obklopuje restauraci s vyhlídkovou věží, oblíbené výletní místo Litoměřičáků. Jak je otevřeno, se dozvíte na Facebooku nebo na webu.

Mostná proto, že se tu těžilo dříví na mosty přes Labe. Kdo chtěl ve středověku přes řeku, musel buď přebrodit, použít přívoz nebo se dostat přes most ve vzdálené Roudnici.

Král Ladislav Pohrobek Litoměřickým povolil stavbu mostu, jenže ten před zimním přívalem vody museli pokaždé rozebrat. Stálý postavili roku 1452, dostali právo na něm vybírat mýto. Kamenný vznikl po třicetileté válce, strhla ho v roce 1814 povodeň, další stavba kámen v kombinaci se dřevem nevyhovovala, nynější 400metrový pochází z roku 1910. Kdo nezná historii, říká Mostné hoře Mastná…

Pak už je to jen z kopce, poslední zastávka na krátké, asi čtyřkilometrové procházce je u sochy básníka Karla Hynka Máchy, který v Litoměřicích zemřel. Sochu tu instalovali po veřejné sbírce v roce 2010.

Je přesnou kopií té, která stojí na pražském Petříně. Oblíbená socha navštěvovaná na 1. máje, kdy začíná máj, ten lásky čas. Sochu má básník i ve městě, je tu i jeho památník, světnička, kde bydlel. Na hřbitově ho pohřbili, ležel tu do začátku německé okupace, kdy ho z Litoměřic převezli k poslednímu odpočinku v Praze na Vyšehradě.

Závěrečný úsek vede mezi moderními skulpturami kolem nádherných secesních vil k vlakovému nádraží Litoměřice-Horní nádraží.