Výprava za Lutherem nemusí být vždy školometská

Už samotný příjezd Luthera, otce reformace, na Wartburg připomíná scénu z dobrodružného filmu. V roce 1521 se vracel z říšského sněmu ve Wormsu, kde „neodvolal“, když ho na lesní cestě přepadla horda jezdců a unesla ho na durynský hrad.

Vyděšený Luther – edikt z Wormsu totiž dovoloval komukoli zabít ho jako kacíře – se pak dozvěděl, že útok nahráli jen jako a že se na Wartburgu skrývá pod ochranou svého stoupence, saského kurfiřta Fridricha Moudrého. Podle legendy muž, jenž otřásl základy středověké společnosti, stačil při přepadení vytáhnout z vozu svůj cestovní vak. Skrýval Starý zákon v hebrejštině a Nový zákon v řečtině.

Zakladatel protestantismu, který na Wartburgu deset měsíců vystupoval jako rytíř Jörg, si nechal narůst vousy a prý i trochu ztloustl. Pak se zakousl do překladu bible do mateřštiny. Položil tím nejen základy novodobé němčiny. Odvedl fantastický výkon duševní i fyzický. Na Nový zákon potřeboval deset týdnů, což by nestačilo ani nadprůměrnému opisovači textu, natož překladateli.

Luther se nedokázal po celou dobu hradního azylu úplně „odstřihnout“ od všeho světského. „Občas si vyrazil na borůvky, několikrát vyjel na lov a jednou se v přestrojení za rytíře vypravil na tři dny až do Wittenbergu,“ upozorňuje Beatrice Böhnleinová z eisenašské marketinkové agentury.

Nezažíval ovšem jen selanku – cloumaly jím pochybnosti. „Měl jsem raději shořet na žhavých uhlech než tady hnít,“ zoufal si v depresi.

A ještě jedna zajímavost: při překladu se snažil nesklouzávat příliš často do lidové mluvy. Jen málokdo z německých velikánů uměl nadávat a klít tak jadrně a šťavnatě. A právě poněkud obhroublé výrazy se rozléhají v eisenašské hospodě Eisenacher Hof.

Nejenže hosty obsluhují v dobových kostýmech, muzikanti zapějí i Lutherův song o rubu a líci „chlemstání piva“, krmě se podává jako za časů církevního reformátora. Poháry s trojúhelníkovým dnem se zapichují do otvorů ve stole, pije se z rohu a durynská klobása a špíz měří takřka půl metru.

Wartburg se vypíná na strmých skalách nad městem Eisenachem. Někdy kolem roku 1070 ho založil durynský hrabě Ludvík II. Skokan. Spolykal 40 tisíc tun pískovce z jižní Francie, a kdyby se osli, kteří tenkrát tahali náklad do strmého kopce a kteří od roku 1900 dodnes vozí na hřbetech dětské návštěvníky, srovnali do řady, měřila by 300 kilometrů.

Kromě Luthera hrad proslavila Alžběta Durynská, dcera uherského krále a světice známá náklonností k chudým.

Těm štědře rozdávala majetek svého manžela. Durynský landkrabě Ludvík IV. o ní shovívavě poznamenal: „Když mi nerozdá Wartburg, budu spokojen.“

Mimochodem: letos v zimě návštěvníci Německa, včetně hostů z České republiky, hlasováním ve 26 jazykových mutacích na internetu a facebookových profilech Německé turistické centrály vynesli Wartburg na 13. příčku mezi nejoblíbenějšími turistickými lákadly – třeba před drážďanský Zwinger, berlínskou zeď, ulici červených luceren Reeperbahn v Hamburku či jezero Königsee.

Nejslavnější dveře Německa už nejsou původní. Na dřevěnou bránu zámeckého kostela s vysokou válcovou věží ve Wittenbergu Luther – možná – přibil 31. října 1517 95 tezí, považovaných za pilíř protestantství. Brojil především proti kupčení s odpustky.

„Jak penízek v pokladnici zazvučí, dušička z ohně vyskočí“ – těmito slovy útočil na papeže Lva X. z florentského rodu Medicejských, který výkupným za hříchy hradil stavbu Svatopetrského chrámu v Římě. Když zámek prošel rekonstrukcí, bránu v roce 1858 nahradily dveře bronzové s latinským textem tezí.

Doktor Martinus Lutherus s Wittenbergem napevno spojil svůj osud – před Wartburgem i po něm. Za zmínku stojí okolnosti, jež ho oblékly do sutany.

Houževnatý otec, který se z havíře vypracoval na hornického podnikatele, z něho chtěl mít obchodníka. Martin, student univerzity v Erfurtu, zběhlý v pitkách a rvačkách, se pro službu církvi rozhodl poté, co v polích těsně vedle něho udeřil blesk.

Z wittenberské univerzity, kde přednášel teologii a kázal, učinil kolébku reformace, jež přitahovala mozky jako dnešní Silicon Valley. V červnu 1525 si řekl ano s bývalou jeptiškou Kateřinou von Bora.

„Nejenže mu vedla domácnost a dům, kde si podávali dveře studenti, hosté i nemajetní, ale dařilo se jí i jako – řečeno dnešní terminologií – velice schopné Lutherově manažerce,“ zdůrazňuje Kristin Ruskeová, šéfka městského odboru pro turistický ruch.