Článek
U vesnice se těžilo uhlí od roku 1920. Když se ale doly v roce 1990 uzavřely, začali odcházet obyvatelé. S klesající populací se zvyšoval počet opuštěných koček, které za sebou lidé nechali. Zbylí obyvatelé Houtongu se o ně starali a krmili je, čímž jim umožnili, aby se mezi sebou rozmnožovaly a jejich populace raketově narůstala. Skoro 20 let byla ale vesnice s chlupatými rezidenty zahalena tajemstvím, píše průvodce Lonely Planet.
V roce 2008 jedna z lokálních obdivovatelek Peggy Chienová začala pořizovat fotografie kočičích obyvatel a její snímky přitáhly do vesnice zvídavé návštěvníky, ale také dobrovolníky, kteří se o kočky začali starat. Během pouhých dvou let se do Houtongu začal opětovně navracet život. Díky turistům se tam otevřely nejrůznější podniky, ať už kavárny nebo obchody se specializovaným zbožím pro kočky.
Během šesti let se počet návštěvníků zvýšil z nějakých 500 na 870 000, v současnosti to může být už klidně milión turistů ročně. Tím lidé značně převyšují kočičí populaci, která si tak mnoho klidu neužije. Spousta turistů kočky pronásleduje, aby si je vyfotila zblízka nebo se s nimi pomazlila. Většina se nechá a díky práci dobrovolníků, kteří je pravidelně očkují, u nich nehrozí ani žádné infekce či nemoci.
Koho by celé šílenství kolem koček už začalo trochu nudit, může se v okolí Houtongu vydat i na pěkné procházky. Jen kousek cesty pěšky leží pozůstatky japonské šintoistické svatyně zasvěcené bohyni země. Rovněž bývalá těžební zařízení byla přeměněna v muzea přívětivá i k zahraničním návštěvníkům — vysvětlivky jsou v angličtině. Ani doprava do samotné vesnice není pro turisty nikterak komplikovaná, Houtong se nachází zhruba 30 kilometrů od Tchaj-peje.