V uličkách portugalské Évory je příjemné se ztratit

Když na začátku října odlétáme z Prahy, ukazuje rtuť teploměru v České republice okolo deseti stupňů. Po přistání v Lisabonu je teplota až třikrát vyšší. Dobrý začátek. Do Alenteja se vydáváme autem, hlavní město této provincie jménem Évora je od Lisabonu vzdálené 140 kilometrů na východ.

Ze všeho nejdříve musíme přejet přes most, jenž se tyčí nad ústím řeky Tajo do Atlantského oceánu. Odtud vychází i název celé oblasti: Alentejo (čte se „Alentežu“) doslova znamená „za řekou Tajo“.

„Alentejo zabírá téměř třetinu Portugalska, ale žije v něm jen dvacetina Portugalců,“ líčí Petra Coelho z Portugalské turistické centrály, naše dnešní průvodkyně. Mimochodem, se slavným brazilským spisovatelem nemá nic společného, příjmení to prý není nijak neobvyklé a v překladu znamená Králík. Básnicky znějící Paulo Coelho tak zní v češtině o poznání méně poeticky: Pavel Králík.

Avšak zpět do Alenteja. „Portugalci se z něj stěhují do velkých měst, zejména do Lisabonu,“ pokračuje Petra. Na jeden čtvereční kilometr Alenteja tak ve výsledku připadá méně než dvacet lidí. Zároveň tuto provincii ještě neobjevily davy zahraničních turistů.

To platí i o hlavním městě provincie, padesátitisícové Évoře, jejíž centrum je zapsáno na seznamu kulturních památek UNESCO. Úzkými uličkami se tu můžete volně projít, aniž by se na vás tlačily davy turistů.

Abychom se seznámili s počátky města, musíme se ohlédnout pět tisíc let nazpět. Název zřejmě vychází z keltského eburos a odkazuje k tisu červenému, označuje tedy „ty od tisů“. Od té doby zažila Évora vládu Římanů, muslimů i křesťanů. A každý vládce zanechal na tváři města svoji stopu. Když se touláme úzkými uličkami Évory a přicházíme k jednotlivým památkám, jako by nám kdosi před očima listoval knihou o dějinách umění.

Jednou narazíme na architekturu starověkého Říma z prvního století našeho letopočtu: tyčí se nad námi sloupy, zbytky chrámu, jenž byl zřejmě postaven na počest císaře Augusta. Jindy zabloudíme k renesanční fontáně z 16. století, která glóbem s vodou okolo upomíná na dobu zámořských objevů.

Další ulička nás zavede ke katedrále Évory, jedné z nejkrásnějších gotických památek celého Portugalska. Sochy apoštolů u vstupu vznikly okolo roku 1330 a dodnes působí tak živě, až člověk zapomíná, že jsou „jen“ vytesány z mramoru.

Ke katedrále se váže i jedna zajímavost: údajně v ní byly požehnány prapory mořeplavce Vaska da Gamy, když se na konci patnáctého století chystal na první plavbu do Orientu. S mořeplavbou souvisí i další umělecký sloh, který v Évoře potkáváme. Manuelský styl je typicky portugalský, své jméno získal podle portugalského krále Manuela I.

Ten zemi vládl v dobách, kdy se patnácté století lámalo na šestnácté: plavba po moři, objevy dosud neviděných krajin a živočichů, to vše se odrazilo v tehdejším umění. Manuelský styl tak na budovách poznáte podle sloupů ve tvaru lodních provazů či symbolů, jako jsou řasy, ulity nebo navigační přístroje.

Jeden takový přístroj, tzv. armilární sféru ve tvaru zeměkoule, nacházíme i nad vstupem do kostela svatého Františka z Assisi. Symboly mořeplavby se evidentně nevyhýbaly ani náboženským stánkům. Koneckonců, armilární sféra je symbolem samotného krále Manuela I.

Když v Évoře míjíme bílou budovu se žlutým lemem, připadá nám na pohled docela obyčejná, zvlášť ve srovnání se zmíněnou katedrálou. Zkrátka jedna z mnoha. Blíže nás přilákají jen otevřené dveře a hlasy, jež se zevnitř stavby ozývají – pravděpodobně zde právě probíhá bohoslužba.

Ovšem když vstoupíme dovnitř, jako bychom se přenesli do jiného světa: na stěnách visí obrazy ve zlaceném dřevě, pod nimi jsou po celé délce kostela vyskládány modrobílé porcelánové kachličky s biblickými výjevy. Na první pohled nenápadná budova je kostelem Milosrdenství. Věřící si nás ani nevšimnou a pozorně naslouchají kázání, jako by ta krása okolo byla samozřejmost.

„Modrobílé kachličky jsou pro Portugalsko typické,“ vysvětluje mi Petra, když vycházíme z kostela zpět do „obyčejného“ světa. Nazývají se azulejos (azuleižus), což je slovo arabského původu. Toto umění totiž na Pyrenejský poloostrov přinesli Maurové, muslimové, kteří ovládali Portugalsko od osmého do třináctého století.

„Jejich dlaždičky ovšem v souladu s islámem nezobrazovaly postavy, ale různé geometrické tvary,“ pokračuje Coelho ve výkladu. Křesťané pak po znovudobytí území (tzv. reconquista) keramické dlaždice s převážně modrou barvou převzali. Na rozdíl od muslimů na nich však zobrazovali i výjevy ze života svatých, například poslední večeři Páně, jak jsme ji viděli v kostele Milosrdenství.

Modrobílé kachličky potkáváme v Évoře ještě několikrát a nesmějí chybět ani v žádném obchodě se suvenýry. Prodejci je mají vyskládány hned vedle pohledů s tradičními motivy: mořským korábem, upomínajícím pochopitelně na dobu Vaska da Gamy, nebo s kohoutem, portugalským národním symbolem.

Místní pohledy jsou však na první pohled jedinečné – jsou vyrobeny z korku. „Více než polovina všeho korku na světě pochází z Portugalska,“ vysvětluje mi opět Petra. „Je to lehký a málo hořlavý materiál, proto se používá nejen na zátky, ale třeba i při stavbě raketoplánů,“ dodává průvodkyně. Portugalský korek to tak nejspíše dotáhl až do vesmíru, kde chránil techniku před žárem.

Myšlenka na raketoplány a moderní techniku je v Évoře skoro až nemístná. Tady se lidé nevydávají do budoucnosti, naopak se rádi ztrácejí v úzkých uličkách a vydávají se proti proudu času, do minulosti: gotiky, renesance, baroka. V tom se město podobá Praze, jen si musíme odmyslet ty davy turistů u nás.

„Portugalsko má stejně jako Česká republika přes deset miliónů obyvatel, země jsou si podobné i rozlohou,“ srovnává dále naše průvodkyně. Naopak se lišíme v náboženství: osmdesát procent Portugalců se považuje za katolíky. A také v počasí: když přilétáme zpět do České republiky, je teplota zase třikrát nižší.