Turisticky nejzajímavější místa portugalské Madeiry

Od Funchalu na západ je rybářská vesnice Camara de Lobos, proslavená hlavně tím, že tam za hospodou na terase sedával u malířského stojanu Winston Churchill. Zlí jazykové tvrdí, že malování bylo jen záminkou k tomu, aby mohl v klidu popíjet oblíbenou madeiru.

Zajímavější je zastávka o nějakých deset kilometrů dál, na Cabo Girao, druhém nejvyšším útesu v Evropě, který se tyčí přímo nad mořem do výše 589 metrů.

Když pak opustíte pobřeží, dostanete se po klikatém stoupání na náhorní plošinu Paúl da Serra, kde se pasou stáda ovcí a koz. Pokud je na pobřeží náhodou ošklivo, stačí vyjet na Paúl da Serra a máte sluníčka, co hrdlo ráčí. Je tam také místo, zvané Rabacal, které je východiskem několika populárních pěších túr podél levadas.

Městečko Porto Moniz je severovýchodní výspou Madeiry. Pozoruhodné jsou bazénky, které vznikly mezi lávovými skalisky u pobřeží. Zatímco venku se kvůli neustálému větru a vlnám skoro nedá plavat, v těchto zákoutích je voda klidná a sluncem prohřátá. Cestou po severním strmém a větrném pobřeží si udělejte zastávku na skleničku ponchy.

Je to nápoj namíchaný z medu, citrónové šťávy a třtinové pálenky. Podle poměru jednotlivých ingrediencí tak může být sladký, kyselý nebo dobrý.

Silnice vedoucí z Porto Moniz do Sao Vicente patří ke skutečně mimořádným stavitelským dílům. Dnes ji postupně „narovnávají“ a rozšiřují, ale původně, ještě před několika málo lety, to byla jen úzká římsa, ručně vytesaná ve skále nad mořem. Stavba devatenáctikilometrového úseku trvala v první polovině minulého století šestnáct let.

Další zastávka se většinou dělá ve vesnici Santana (Santa Anna), proslulé „trojúhelníkovými“ domy. Jsou to dřevěná, došky pokrytá stavení se sedlovou střechou sahající až na zem. Budovy tohoto typu jsou pro zdejší kraj charakteristické a jinde nejsou k vidění.

Po severním pobřeží pak vede cesta dál do Faialu a tam většina návštěvníků zamíří zpět do vnitrozemí. Znovu se přesvědčíte, že se na Madeiře sotva najde kousek rovné plochy. O to více je s podivem skutečnost, že právě na tomto ostrově bylo postaveno první fotbalové hřiště v Portugalsku a v roce 1875 se tam sehrál první zápas.

Dokladem toho, jak obtížné je najít rovný plácek, je ostatně i letiště v Santa Cruz.

Jen část přistávací plochy je na pevnině. Zbytek museli uložit na konstrukci připomínající nedokončený most přes moře.

Název Madeira někteří nespojují ani tak s ostrovem v Atlantiku jako se zvláštním druhem desertního vína patřícího do stejné rodiny s portským a se sherry.

Vinná réva se začala na ostrově pěstovat hned v počátcích jeho kolonizace a na úrodné lávové půdě se jí skvěle dařilo. Mořeplavci brali na daleké cesty víno nejen k udržování dobré nálady, ale zejména jako prostředek proti kurdějím. Zanedlouho přišli na to, že víno, které v sudech muselo často přestát rovníkové teploty, má nejen delší trvanlivost, ale získá i lahodnější chuť.

Také zjistili, že když se víno „vylepší“ trochou brandy, je trvanlivější, což bylo při mnohaměsíčních cestách důležité. Desítky let se pak sudy s madeirou vozily jako zátěž na lodích, které se vydávaly do zámoří, aby se víno jaksepatří prohřálo. Dnes se stejného účinku dosahuje jednodušeji. Sudy s madeirou se uloží ve vyhřívaných halách, kde se teplota pomalu zvyšuje až na čtyřicet stupňů a poté se stejně pomalu snižuje.

Do zrajícího vína se i dnes v určité etapě dolévá nevelké množství vinné brandy, která mu přidává jeho zvláštní chuť. Výroba madeiry je od svých počátků v rukou několika tradičních zavedených společností, původně rodinných firem, jejichž jména – Blandy, Cossart Gordon, Leacock a Miles – jednoznačně vypovídají o zemi původu.

Dnes si na ostrově můžete koupit pravou madeiru podle druhu, stáří a kvality od 250 Kč za láhev. Nejdražší z běžně prodávaných je polosladký boal firmy Cossart Gordon z roku 1908, který přijde v přepočtu na 20 tisíc korun. Jsou přirozeně i vína dražší a starší, ale ta se v obchodech neobjeví.