Putování za tekutým sluncem z řeckého Samosu

Po nerovné pěšině stoupáme vzhůru do vinic. Z bohatého hroznu, jednoho z posledních, uzobávám bobulky. Jsou drobné, ale chutnají slaďounce. Obhlížím svažitý terén porostlý nevysokými keříky vinné révy. Všude, kam se podíváš, kamenité kaskády, tzv. pezouly. Propána, jak se na nich dá hospodařit?!

Jorbos Trikeriotys s námi prochází své zelené království. Šedesátník v džínových lacláčích, který se 32 let plavil po mořích, má laskavý výraz dědečka z pohádky. Je majitelem jedné z nejlepších samoských vinic. „Letos bylo extrémně teplé počasí, normálně ponecháváme úrodu do konce října, teď jsme hrozny očesali už koncem září,“ říká skromně.

Staleté vinice se rozprostírají v tak náročném terénu, že do nich nemůže vjet žádná technika. Révu zde pěstují od úrovně moře, čím výš, tím víc cukru obsahuje. Nejlepší je ve výšce od 300 do 600 metrů.

Za vyšší cukernatost dostanou vinaři víc peněz. Zrání přímo na místě sledují odborníci, a když nastane ten pravý čas, rozešlou zprávy, že se má začít sklízet. Pak všichni naběhnou a sbírají. V kopcích se činí celé rodiny, děti i devadesátiletí starci. Ještě týž den hrozny putují do výrobny, kde se slaďoučké bobule zpracovávají.

Rostlinky jsou tenké, nízké, takže česáči lezou doslova po čtyřech. Na Samosu od ledna do března prší, v tu dobu si kamenitá zem nabírá dostatek vláhy, kterou pak zadržuje. Proto mají keře rozlehlé kořeny a nízký vzrůst.

Působí na ně nejen slunce, ale také větrné počasí, což je dokonale přirozená ochrana proti chorobám a škůdcům. Díky tomu se na ostrově daří i mandlím, fíkům, vlašským ořechům, broskvím nebo hruškám, dokonce šedesáti druhům orchidejí.

„Nejedeme na objem, ale na kvalitu. Réva roste v drsných podmínkách, obhospodařuje se ručně, i z toho důvodu jsou zdejší vína drahá,“ vysvětluje agronom Janis Skoutas (41). Patří k nejmladší generaci zdejších vinařů. Vinice zdědil po dědovi a na první pohled vypadají staře, jako když nemohou plodit.

Stojíme s ním na největší viniční hoře na ostrově. Je po sklizni, keře teď budou v klidu odpočívat až do příštího roku.

Zvláštní přírodní podmínky dávají samoským vínům unikátní charakter, pro který jsou oceňována. Tuto skutečnost si nejlépe uvědomí návštěvník muzea vín ve městě Samos. V původně staré továrně nejsou k vidění jen zajímavé historické exponáty, ale také zlatá sbírka prvenství z nejrůznějších světových soutěží.

Například v Paříži 2010 představili samoští producenti pět vín a všechna získala nejcennější medaili. Jedno z nich, Psiles Korfes, jsme popíjeli k večeři v typické řecké taverně.

K tradiční musace i plněnému kapounovi chutnalo znamenitě. Na rozdíl od hodně sladkých, která jsme koštovali v muzeu, bylo suché, výrazné, úžasně voňavé a mělo krásně slunečnou jiskru. V muzejní prodejně jsem si šampióna koupila za velmi přijatelnou cenu – šest eur a pár centů.

Společnost, jež tu sídlí, dohlíží na všech 25 malých vinařských firem na ostrově. Zaštiťuje tři tisícovky vinařů. Noblesnost zdejší produkce dokládá fakt, že dokonce i papež pije pouze lahodný mok se značkou Samosu. A třeba takový Samos Nectar, na který se hrozny nechávají seschnout jeden až dva týdny na sluníčku a pak zraje tři roky v dubových sudech, se pyšní titulem nejlepší sladké víno na světě.

Naše kroky po řeckém ostrově, necelé dva kilometry vzdáleném od Turecka, však nebyly vedeny jen poznáváním vyhlášené vinařské oblasti. Hrozny z tohoto kraje jsou totiž základní surovinou i při výrobě proslulé metaxy, která patří v Čechách k nejoblíbenějšímu „tvrďáku“.

Vydali jsme se po jejích stopách. Pobavila nás možnost připravit si populární alkohol vlastnoručně přímo v athenské výrobně House of Metaxa, kde se naplní ročně 10 miliónů lahví.

V rodném listě slunečního moku najdete rok 1888 a jméno Spyros Metaxas. Obchodník s exotickým zbožím, fajnšmekr, který se vyznal a uměl prochutnávat koňaky, toužil udělat něco neobvyklého. A tak vymyslel „nejjemnější nápoj pod sluncem“. Filozofii mu vtiskl náhodný objev, když dělníci stavějící jeho továrnu objevili pod zemí minci zobrazující odvážného válečníka Salamina. Ten se stal symbolem nebojácnosti a od té doby zdobí každou lahev.

Do roku 1937 byla metaxa považována za koňak, pak 51 let náležela mezi brandy. Jenže bruselský úřední šiml jedním nařízením řecký alkohol s typickou jantarovou barvou z této kategorie vyřadil. Proto si vytvořili vlastní, mimo jakékoliv zařazení.

Panos Sarantopoulos, generální ředitel Metaxy, nás provází sklepy zaplněnými sudy, v nichž zraje muškátové víno i vinný destilát. Vysoký, urostlý muž vyzařuje nejen dobrou náladu, ale také očividnou pýchu. Náležitě hrdý je zejména, když představuje Costase Raptise, na jehož zkušenostech, odhadu i chuti závisí kvalita zdejší produkce. Jemu také vděčí za vznik dvanáctihvězdičkového nápoje…

Od počátků výroby v řadě teprve pátý Metaxa Master (mistr ovládající umění namíchat správné složení) má rád víno. Aby cítil i nejsubtilnější odstíny jednotlivých ingrediencí, nesmí kouřit, doutníkem však nepohrdne. Myslí si, že míchat a ochutnávat originální pití bude ještě patnáct až dvacet let.