Pražské Vinohrady: I ve světovém měřítku stále dobrá adresa

Jedním z hlavních důvodů, proč se osídlení za novoměstskými branami začalo rozrůstat, byl rozvoj pražského průmyslu. „Ve svém vývoji těžily Vinohrady z vynikajícího komunikačního spojení s Novým Městem a příznivého terénu v podobě roviny, která se mírně svažuje směrem k pražskému centru. Stavební boom souvisel také s demolicí hradeb, která byla zahájena v roce 1874. Nejmohutnější rozvoj pak nastal v letech 1890 až 1914,“ vypráví Martin Bělohradský.

Součástí takzvané Velké Prahy se město Královské Vinohrady stalo v roce 1922. Naše procházka začíná na náměstí Míru, jehož dominantu tvoří kostel svaté Ludmily postavený z finanční sbírky místních obyvatel v letech 1888 až 1892. Jde o typickou novogotickou stavbu architekta Josefa Mockera (1835–1899), který také mimo jiné rekonstruoval Karlštejn a podílel se na dostavbě Chrámu svatého Víta. V předvánočním čase se před „Ludmilou“ pravidelně konají trhy, které však byly jen několik dní po zahájení kvůli covidu zrušeny.

Další významnou budovou je Divadlo na Vinohradech, vzdálené asi sto metrů, které v roce 1907 postavil Alois Čenský (1868–1954) v kombinaci dvou stylů – zvenku novorenesančního a uvnitř secesního. Od počátku se jednalo o druhou nejvýznamnější pražskou scénu po Národním divadle. Důležitou osobností divadla byl za první republiky Karel Čapek, dramaturg a později i režisér, který tu v roce 1922 uvedl svou Věc Makropulos. Bratra Josefa přizval, aby pro jeho inscenace navrhoval scény a kostýmy.

Čapkovi na Vinohradech, ve vile na jejich nejvýchodnějším konci nedaleko nemocnice, i bydleli. Připomíná je třímetrový pomník sochaře Pavla Opočenského instalovaný v roce 1995 naproti divadlu. Odtud míříme k novorenesanční Vinohradské tržnici mezi Slezskou ulicí a Vinohradskou třídou. Na počátku 20. století ji navrhl architekt Antonín Turek (1861–1916), o němž se ještě zmíníme v souvislosti s dalšími stavbami.

„Vinohrady, které dříve pokrývaly vinice s usedlostmi, mají výhodu, že se v nich našel poměrně velký prostor pro parky,“ říká Martin Bělohradský, když míříme do Riegrových sadů se slavným vyhlídkovým pavilonem zvaným Mlíkárna, kam se chodilo už před více než sto padesáti lety.

Po rekonstrukci tu najdete kavárnu, ale výhled na město už zakrývají vzrostlé stromy. Při vstupu do parku směrem od Národního muzea narazíte na Myslbekovu sochu znázorňující politika Františka Ladislava Riegera. Na jižním okraji parku se nachází funkcionalistická sokolovna ze 30. let minulého století a v protější Polské ulici stojí činžovní domy převážně ve stylu geometrické secese.

Stejnou podobu mají domy v souběžné Mánesově ulici, která je podle Martina Bělohradského považována za jednu z nejkrásnějších pražských ulic. Z východu Riegrovy sady lemuje Chopinova ulice s domem ve stylu asketické moderny z vrcholného období Jana Kotěry (1871–1923). V budově bydlel a provozoval nakladatelství Jan Laichter.

Další rozsáhlou zelenou plochou Vinohrad jsou Havlíčkovy sady neboli Grébovka, které nechal v letech 1871 až 1888 po vzoru anglických parků budovat stavební podnikatel Moritz Gröbe (1828–1891). Na místě bývalé viniční usedlosti nad říčkou Botičem na hranicích s dnešními Vršovicemi vzniklo také několik významných staveb, které dodnes stojí.

Mezi jinými to jsou novorenesanční Gröbeho vila, umělá jeskyně Grotta a romantický Viniční altán s výhledem na Prahu. V ulici U Havlíčkových sadů sousedící s parkem se můžeme kochat řadou výstavných pozdně secesních domů.

Necelých deset minut chůze z Riegrových sadů vévodí pomezí Vinohrad a Žižkova náměstí Jiřího z Poděbrad se slavným římskokatolickým kostelem slovinského architekta Josifa Plečnika (1872–1957), který by Praha ráda nechala zapsat na seznam památek UNESCO. „Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně z přelomu 20. a 30. let minulého století byl ve své době kritizován jako moderní radikální stavba. Když tradicionalisté spatřili věž s největšími hodinami v republice, tvrdili, že Plečnik nepostavil kostel, ale nádraží,“ podotýká Martin Bělohradský.

Nápad zřídit další kostel, když kapacita svaté Ludmily přestávala stačit, pochází z počátku 20. století. Plečnik, kterému byl krátce po první světové válce projekt svěřen, navrhl několik variant vycházejících z antických vzorů.

Nakonec, částečně z ekonomických důvodů, vznikla dnešní jednolodní starokřesťanská bazilika s mohutnou plochou věží a obřími prosklenými hodinami. S Královskými Vinohrady souvisí královské motivy – jablko zakončující věž a hranoly na fasádě připomínající hermelínový plášť.

Z jedné z nejnoblesnějších částí Vinohrad obklopené secesními domy míříme k další pozoruhodné stavbě, bývalé Vinohradské vodárně na Korunní třídě (vedle Vinohradské třídy druhá nejdůležitější dopravní tepna). Tu v 80. letech 19. století postavil zmíněný Antonín Turek, který si liboval v historizujících stylech. Při přestavbě vodovodní sítě ztratila stavba svou původní funkci a dneska je z ní technická památka. Kromě novorenesanční věže jsou zachovány i přízemní budovy s technickým zázemím.

Kolem kostela Československé církve husitské postaveného Pavlem Janákem (1882–1956) v roce 1930 a vybaveného moderní zvonicí se dostáváme do vilové části Vinohrad, přičemž některé tamní domy si nechaly postavit významné osobnosti. V Hradešínské ulici například bydlel vynálezce a podnikatel Emil Kolben. Spolupracovník Thomase Edisona a Nikoly Tesly a spoluzakladatel ČKD, který odmítl z protektorátu emigrovat a zahynul v červenci 1943 v koncentračním táboře.

V téže ulici si v letech 1908 až 1909 ve stylu geometrické moderny postavil vlastní vilu s ateliérem Jan Kotěra. O ulici níže najdete objekt s ateliérem sochaře Ladislava Šalouna (1870–1946), který je stejně jako Kotěrova vila památkově chráněn. V secesní stavbě podle umělcova vlastního návrhu vznikal pomník Jana Husa umístěný na Staroměstském náměstí a scházely se v ní významné osobnosti české kultury jako Alfons Mucha, Ema Destinnová či Alois Jirásek.

Slovenská ulice, v níž Šalounova vila stojí, ústí do ulice Na Šafránce, kde se nachází „Kolonie svobody“ čítající šestnáct individuálních rodinných domů a sedmnáct dvojvil podle návrhu Františka Alberta Libry (1891–1958). Součástí rondokubistického slohu bylo i jednotné oplocení. V jedné z vil bydlel sám Libra.

V Dykově ulici najdete stavbu navrženou architektem Aloisem Dryákem (1872–1932). „Vila představuje velmi kvalitní příklad prolínání dvou stylů – končícího historismu a nastupující secese. Na průčelí je neorenesanční štít doplněný raně secesní dekorací,“ upozorňuje Martin Bělohradský. Vedle stojí dům, který přestavěl Ladislav Machoň (1888–1973), autor vily bratří Čapků. Na začátku téže ulice si pro svou osmičlennou rodinu nechal podle vlastního návrhu postavit dům Antonín Turek.