Jak malá mořská víla nejen o hlavu přišla

Kdo by neznal pohádku jednoho z nejslavnějších dánských rodáků Hanse Christiana Andersena. Mořská panna, nejmladší z dcer mořského krále, se zamilovala do lidského prince a stala se kvůli němu člověkem. Smutný konec, kdy si princ za manželku zvolí jinou dívku, přesvědčivě ztvárnily v českém filmovém pojetí (1976), na svou dobu lehce alternativním, sestry Šafránkovy.

Socha malé mořské víly z bronzu, jejímž autorem je Edvard Eriksen, byla darem Kodani od Carla Jacobsena. Syn zdejšího pivovarníka se prý do postavy zamiloval po zhlédnutí baletního představení na motivy pohádky v Dánském královském divadle. Socha je inspirována balerínou Ellen Priceovou, která v roce 1909 roli malé mořské víly tančila. Baletka se však sochaři nechtěla svléknout, proto posloužila pouze jako model pro hlavu a tělo sochař vytvořil podle své manželky Eline.

Ačkoli víla krášlí kodaňskou promenádu už 105 let, turisty i místní láká čím dál tím více. Přes její všeobecnou oblíbenost to pro 175 kilogramů vážící a 1,25 metru vysokou pohádkovou postavu nebylo zrovna klidné první století.

Jakožto symbol města se od šedesátých let mnohokrát stala terčem aktivistů a vandalů. Poprvé víla „ztratila” hlavu v roce 1964. Ukradli ji z politických důvodů a nebyla nikdy nalezena. Po instalaci nové hlavy přišla socha v roce 1984 o pravou ruku, která ale byla po dvou dnech navrácena.

Dalších několik útoků opět směřovalo na hlavu, která byla vždy opravena a jednou dokonce anonymně vrácena. V roce 2003 byla socha výbušninou oddělena od kamene, na němž sedí, a shozena do moře. Následující rok byla víla oděna do burky v rámci protestu proti žádosti Turecka o vstup do Evropské unie. O pár let později byla rovněž zahalena v muslimském stylu.

Několikrát byla socha také natřena barvou a opatřena politickými, genderovými či ekologicky orientovanými vzkazy. K asi nejkurióznější události došlo v roce 2006, kdy byl k ruce víly připojen umělý penis, byla pomalována nazeleno a popsána datem osmý březen. Má se za to, že šlo o vandalismus související s Mezinárodním dnem žen.

Méně známým je fakt, že po světě lze nalézt více než 13 nepoškozených kopií víly. Najdete je třeba ve Španělsku, Kalifornii nebo v Kanadě. Vandalové ale mají spadeno pouze na pohádkovou postavu umístěnou v jejím královském „rodišti“. Plánovaně socha opustila své místo pouze jednou, když byla roku 2010 poslána na výstavu Expo 2010 do Šanghaje.

Jen o pár set metrů dál mohou turisté spatřit i „geneticky modifikovanou mořskou vílu“ od dánského profesora umění Bjørna Nørgaarda, provokativně ztvárňující jeho názor na postmoderní společnost. Mladší a méně oblíbená sestra původní víly byla v kodaňském přístavu instalována v roce 2000.

Ani na silnější mořské pohlaví se v dánské metropoli nezapomnělo. Pod mostem Højbro ve vodě navždy truchlí mořský muž se svými sedmi syny, které opustila jejich lidská matka Aneta a vrátila se zpět na souš. Dílo vytvořila dánská umělkyně Suste Bonnénová v roce 1992.

Novější nehybní obyvatelé kodaňských vod ale malou mořskou vílu ani zdaleka nepřipravili o její místo na pomyslném trůnu. Zatímco ona je od ranního kuropění do pozdních nočních hodin v obležení selfiechtivých turistů, geneticky upravená sestra si poklidně dlí ve vodách s výhledem na moderní zástavbu a zaoceánské parníky. A ač jsou její surrealistické tvary pro většinu turistů méně žádoucí, její návštěva je díky absenci davů výrazně příjemnějším zážitkem. Mořský, respektive podmořský muž, je zase vidět jen za slunečného počasí a jeho synové pomalu, ale jistě zarůstají řasami, není proto snadné je nalézt.

Eriksenova víla tak zůstává kodaňskou turistickou atrakcí číslo jedna a navzdory divoké minulosti, které se ale nevyhne leckterá pohledná dívka, stále střeží břehy kodaňské přístavní promenády. Pořád stejně tichá, krásná a smutná.