Doba, kdy se v mlze po náhle neviditelných modrých sjezdovkách proháněli pouze našinci, je dávno pryč. Dnes je spolehlivě najdete, jak spolu s Němci, Holanďany či Švýcary podupávají při muzice v lyžácích v některé z restaurací či barů pod kopcem a nedělají to rozhodně proto, že by se potřebovali zahřát.

Na své dovolené si chtějí odpočinout a přijít na jiné myšlenky, ke kterým dopomůže třeba pár originálních drinků. Kdekoli jinde byste nad nimi zvedli pohoršeně obočí! Pivo je „řízlé“ kolou, sprite je zalitý rumem.

Štrůdl s výhledem

Odpočinek zpříjemní kromě drinků třeba dobroty jako štrůdl.

FOTO: Petr Tůma

V Ischglu je apres ski barů nepočítaně a našli byste tam i podniky, kde interiéry nedotvářejí jen původní lyže z jasanového dřeva jako třeba v Kuhstall – tedy kravíně, ale i lesknoucí se pochromované tyče. Navíc s nahoře obnaženými děvčaty, dole navlečenými v kroji – dirndlu. I ty se rytmicky vzdouvají v taktech tyrolské muziky na diskotéce Madlein-Pacha, proti které je naše dechovka zaslíbenou hudební pohádkou. Ale v tyto okamžiky to je vlastně jedno. Čím absurdnější, tím lepší.

Berany, berany, duc

Pokračovat lze tak do pozdních večerních hodin, kdy se rozsvítí pár lamp osvětlujících sjezdovky a rozvášněný dav putuje opět na svah, aby ho pokořil. Tentokrát na sáňkách. Kdybychom na tuto zábavu hleděli s despektem a mysleli si, že je jen pro malé děti, byli bychom, jak se říká mimo mísu.

Sáňkování náleželo odjakživa k oblíbeným zimním kratochvílím, i v zemích českých patřily dráhy pro něj určené ke každému lepšímu resortu. V Rakousku a Švýcarsku dospělí běžně sáňkují dodnes. Jízda po upravené sjezdovce totiž nabízí víc vzrušení a adrenalinu, než byste si uměli představit. Už jen proto, že sáňky lze ovládat jen částečně…

Jakékoli brždění nohou má za následek sprchu ledové tříště přímo do obličeje a rozhození stability saní, které se vás pak snaží shodit ze hřbetu. Jediným bezpečným způsobem brzdění je sáňky popadnout vpředu za rohy a celé je zdvihnout, ale zkuste to, když na nich sedíte.

Kolem se navíc řítí davy mladistvých, kteří se celé odpoledne těšili, až do sebe začnou narážet. Stáváte se tak nechtěně součástí hry „berany duc“, která se stupňuje s blížícím se koncem patnáctikilometrového sjezdu. Máte-li dobré pojištění, tak to za zážitek stojí – modřiny na nejnemožnějších místech vám to budou pár týdnů pěkně připomínat.

Z kopce? Ne, do kopce!

Další z překvapení zůstane asi jen ve formě lehce rozmazaných snímků v paměti mobilu. Známí budou kroutit hlavou nad tím, až jim začnete popisovat, jak se vousatí harleyáři oblečení v kůži snažili se svými pár stovek těžkými mašinami pokořit jednu se sjezdovek v rámci závodu Snow Hillclimbing.

Účastníci závodu Snow Hillclimbing

Účastníci závodu Snow Hillclimbing

FOTO: Petr Tůma

Sněhu bylo na místě startu opravdu habaděj a každičký závodník připomínal sněžné dělo, když přidal plyn a zadní kolo se zabořilo hladově do závěje a začalo ji přehazovat na skandující diváky. Na vlastní, dobře 45tistupňový, svah hned vedle stanice Paradatschgratbahn se tak „probrodilo“ jen několik strojů a do 210 metrů vzdáleného cíle vyšplhaly pouze terénní mašiny japonských značek s koly pobitými hřeby.

S pány Harleyem a Davidsonem samozřejmě neměly nikdy nic společného. Tuhle absurditu, po které přestanete na pár hodin slyšet kvůli hromadnému burácení twinových motorů, lze zažít ještě 7. a 8. března, avšak pro změnu v jihotyrolském Ridnau.

O Švýcarsku z doslechu

Pokud čekáte, že se konečně dozvíte, jaké je lyžování v Ischglu na údajných 235 kilometrech sjezdovek, čekáte marně. Jsou dny, kdy obloha nasadí šedivě ledovou tvář a do toho začne foukat, takže vzápětí přestane jezdit dobrá půlka vleků. Začíná vám být jedno, že jsou moderní a dokonce často vyhřívané.

Během freeride sjezdu

Za pěkného počasí si lze v Ischglu užít i freeride sjezdy

FOTO: Petr Tůma

„Užijte si to, můžete–li“ – motto celé lyžařské oblasti Silveretta – zní při divokém profukování meluzíny tak trochu ironicky. O 11kilometrovém sjezdu z hraniční hory Greitspitz (2872 metrů) do švýcarského Samnaunu, si můžete nechat jen zdát, stejně jako si jen představovat tamní bezcelní zónu, kde se dnes vyplatí koupit maximálně pár kartonů cigaret nebo luxusní šampaňské. Případně benzín. Jenže ten byste projeli při návratu do Rakouska – silnice do Igschlu má více než 200 kilometrů délky a zatáček zcela nepočítaně.

Neuvidíte tak první dvoupatrovou lanovku na světě pro 180 osob stoupající ze Samnau, ani si nedáte vyhlášenou švýcarskou horkou čokoládu. Ale takové jsou prostě hory, takový je život.

Alespoň vám nenažene strach pohled na okolní špičky třítisícových velikánů, které ční dokola jako žraločí zuby: Fluchthorn (3398 metrů), Breite Krone (3079 metrů), Piz Tasna (3 179 metrů), Piz Rots (3 097 metrů), Piz Tschütta (3 254 metrů), Stammerspitze (3 254 metrů), Muttler v Samnaungruppe (3294 metrů). Klidně by se tam dala natočit zimní variace na drama Čelisti.

Pár kilometrů vedle

Možná vás tahle zkušenost pobídne k návštěvě dalších dvou lyžařských resortů ve stejném údolí – a to bude dobře. Už jen proto, že si na nic nehrají… Tím větším je Kappl, středisko se 42 kilometry sjezdovek a údajně nejvíce slunnými dny v roce. Z údolí musíte vyjet nejprve malou sedačkovou lanovkou Diasbahn, ale jakmile se dostanete na svah, davy kolem se spolehlivě rozptýlí. Kam jen pohlédnete, čekají až do výšky 2690 metrů skvěle upravené tratě povětšinou s větším sklonem, kdy červené už lehce přecházejí v černé.

Pokud byste tam dorazili už ve čtvrtek, nenechte si ujít show místních instruktorů, kteří proskakují zapálenými kruhy a celkově předvádějí divokou hru s ohněm. Na samém konci údolí a zdá se, že i světa, se pak rozkládá Galtür a za ním See. Malé poklidné vesničky s lyžařskými resorty přizpůsobenými hlavně dětem.

Právě pro děti jsou připravené off-pistové zábavní parky, kde z každé zatáčky překvapeně vykoukne některé z místních zvířátek. Hlavně pro ty menší jsou také dokonale upraveny i sjezdovky, což však ocení i nároční lyžaři při uvolněném karvingovém oblouku – možná to jsou rodiče, kteří své děti odložili na chvíli do Kids Clubu. Aby také ne, když hodina hlídání tam vyjde na jediné euro a za den to jsou pouhá čtyři eura (110 Kč).

Na sjezdovkách je opravdu minimum lidí a rozhodně vás tam „nesundá“ nějaký Holanďan, který jednoduše přebral. Navíc lze z vrcholku střediska přejet do jeho zadní části, která spadá z výšky 2500 metrů k umělému jezeru.

Všude kolem leží v neuvěřitelném tichu úžasné volné terény a úplně dole je vidět běžková stopa vedoucí údolím směr Švýcarsko. Lavinovému nebezpečí se zde snaží předcházet hned několika způsoby, přesto se doporučuje vzít si místního průvodce s potřebnou výbavou – lavinovými pípáky, lopatkou, sněhovou sondou a hlavně… znalostí místa. Že se nedomluvíte jinak než česky? Krásnou zlínštinou vás počastuje instruktorka Kateřina Kučerová, která v tomto resortu pracuje už devátou sezónu.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: