Jílové u Prahy: Malebná příroda za humny metropole

Centrum Jílového je od roku 1992 památkovou zónou, náměstí dominuje budova radnice s věží a kostel sv. Vojtěcha. První zmínky o městě, které dostalo přezdívku královské zlatohorní, pocházejí z první poloviny 14. století. V okolí se našly stopy osídlení mnohem starší, ale první písemnost pochází z listiny Oldřicha Zajíce z Valdeka.

Asi nejvíce město proslulo svými doly, ve kterých se těžilo zlato. Význam města tak ve středověku postupně stoupal. Zlatem se údajně nechal přilákat i Edward Kelley, alchymista krále Rudolfa II. Ten tu později vlastnil několik domů. Jedním z nich je dům Mince, kde dnes sídlí regionální muzeum.

Muzeum se kromě jiného stará také o tři štoly, které jsou od dubna přístupny veřejnosti. Ve dvou štolách se těžilo v 18. století, přičemž se panují dohady, že ve štole sv. Josefa se mohlo pracovat už ve středověku. Nejstarší dochovaná zmínka o této štole je v mapě z roku 1718.

Naučná stezka Jílovské vyhlídky začíná před kostelem, kde je mapa s jednotlivými zastávkami. Potřebovala by menší obměnu. Trasa má celkem 14 zastávek. Velký okruh má asi 15 kilometrů, ale dá se rozdělit do dvou menších okruhů, které se dají v zimním čase lépe zvládnout. V našem případě tomu tak bylo – začátkem února s trochou sněhu, o pár týdnů později s téměř probouzejícím se jarem.

Cestu začínáme opačným směrem, než tvrdí mapa, a sice na Chotouň a Radlík. Po opuštění sídliště za městem se nám naskýtá výhled na lyžařské středisko plné milovníků zimních sportů. Přestože kalendář stále ještě hlásí zimu, krajinu pokrývá pouze jemný poprašek sněhu, a to hlavně v místech, kde nesvítí slunce. Jinak je všude žlutohnědá tráva a pole. Sjezdovka pokrytá umělým sněhem tudíž doslova svítí do okolní krajiny.

Z hlavní silnice zamíříme vlevo a centrum zimního sportu tak necháváme za zády. Přibližně po kilometru míjíme zastávku u rybníku Ráček. Před námi je obec Radlík a kolem nás poslední zbytky sněhu, které na polích bojují o přežití s hřejivými slunečními paprsky. Ve vysokých závějích by to ovšem asi nijak příjemná procházka nebyla. Letošní zima zkrátka přeje pěším turistům.

Na okraji Radlíku míří pěšina do lesa. Z kopce je vidět až na Prahu, my ovšem klesáme do údolí Sirotčí strouhy, která je podle průvodce opředena mnoha pověstmi. Po výšlapu do kopce je turistům odměnou vyhlídka s altánkem.

Po odpočinku scházíme do další chatové osady (cesta je jimi doslova posetá) s názvem Svatováclavské lázně. V těchto místech je možné se vrátit do Jílového, kde po pár desítkách metrů minete i stejnojmennou studánku, o kterou se stará, stejně jako o celou trasu, Okrašlovací spolek v Jílovém u Prahy.

Druhou možností je pokračovat k rozcestníku U Obrázku směrem do Horního Studeného. Odměnou za další kilometry bude rozhledna Pepř. Byla otevřena v roce 2007 a slouží také jako stožár mobilních operátorů.

Z výšky 18 metrů lze v pěkném počasí vidět nejen Jílové u Prahy, ale rovněž metropoli nebo brdské pohoří. Když budete mít štěstí, můžete sledovat desítky ovcí pasoucích se na přilehlých loukách. Rozhledna je přístupná celoročně a zdarma.

Naše trasa se protíná s další naučnou stezkou Jílovské zlaté doly, po níž je možné se vydat do Jílového nebo pokračovat směrem na Žampach k Sázavě. Tuto stezku tentokrát prozkoumávat nebudeme. Vracíme se zpět do Jílového.

Jílové u Prahy má kromě naučných stezek, o kterých se více dozvíte v městském informačním centru v muzeu, také tradiční turistické a cyklistické trasy.