Článek
Američan naléhal na Krempsche, aby všeho nechal, hned přiletěl a proutěné kukaně opravil. Výrobce košů namítal, že hoteliérovi by se to prodražilo a že levnější by bylo objednat nové kusy.
„Podívejte se, madam s sebou vláčí koš na prádlo!”
„Ale to je nesmysl. Víte, co to bude za senzaci, až na ně umístím nápis: Tyto německé koše přečkaly americkou bouři!,“ trval na svém volající ze zámoří.
Krytá plážová židle z proutí je symbolem
Plážová sedátka na písečných dunách patří neodmyslitelně ke koloritu severoněmeckého pobřeží. V létě se do nich ti starší uchýlí s křížovkou či knihou, mladší s hrami na tabletu.
V plážové kukani turisté neposedávají jen v létě. Na podzim a v zimě tady relaxují s horkým čajem.
Když na jaře 1882 vzala za kliku dílny Wilhelma Bartelmanna, mistra cechu košíkářského v Rostocku, Elfriede von Maltzahnová, věděla přesně, co chce. Měla slabost pro chvilky u moře s románem v ruce, a tak si objednala „krytou plážovou židli“ z proutí.
Zpočátku se jí vysmívali: „Podívejte se, madam s sebou vláčí koš na prádlo!“ O deset let později už nebylo v Německé říši mořských lázní, jež by nezdobilo proutěné sofa.
Zatímco plastovou kukaň Made in China pořídíte i za 190 eur (4940 korun), kousky šité na míru vyjdou i na tři tisíce (78 000 korun). Ceny se liší podle druhů dřeva, laků a potahů. Někteří zákazníci si dopřávají – v jejich proutěných mobiliářích nechybějí minibary, ledničky, televize ani wi-fi.
Mělčinové moře - místo, kde splývají obloha a hladina.
Na podzim si do nich lidé berou horký černý čaj. Místní Východofrísové mu na chuť přišli díky sousedům z Nizozemska, kteří ho dováželi z Asie.
„Odhaduje se, že každý z domorodců si za život zahřeje žaludek 300 tisíci šálky. Bývá to zpravidla mix z indického Asámu a indonéské Jávy, oslazený kluntjes, karamelizovaným cukrem, a s poctivou dávkou smetany. A hosté nezůstávají pozadu,“ vysvětluje průvodkyně Christine Guthoffová.
Ten, kdo si chce „tee“ vychutnat, dodržuje několik pravidel: kluntje jde do šálku jako první, smetana se dodává miniaturní špičatou naběračkou pomalým litím po vnitřní stěně hrnečku a před prvním douškem se nemíchá.
Moin, Husume!
Nejen silný čaj, ale i ryby snad na sto způsobů si můžete vychutnat v hospůdkách v přístavu města Husum. Smažené, pečené, grilované či naložené, pořádná porce na talíř nebo porcička v žemli do ruky – a to všechno za pár eur.
A hrst tipů pro labužníky: houstičky plné lákavých tygřích krevet, veliké kroužky smažených kalamárů, růžové plátky uzeného lososa, podkůvky ryb jako na přehlídce navěšené v maličkých udírnách. To vše pochopitelně právě vyloženo z rybářských člunů.
Maják, jako v tomto případě na Syltu, dokresluje ostrovní kolorit.
V knajpách v přístavu si hosté poslechnou východofríštinu, jazyk, jenž se tady stal vedle němčiny druhou úřední řečí. Harmonika a často i flašinet navozují vzpomínky na staré dobré časy, kdy námořník, nikoli turista, tady býval králem.
Na mnoha domech visí zlatočervenomodré vlajky a znak s říšským orlem, dánskou korunou a hrncem. Hrdost, nepoddajnost a vzpurnost vůči vrchnosti asi deseti tisíc příslušníků nejvýstižněji vyjadřuje jejich bojový pokřik Liwer düud as slaaw (Raději mrtvý než ostrov). Mimochodem pokud byste se s někým chtěli pozdravit, tak Ahoj se řekne Moin.
Husumský přístav, spíš přístavek, patří k lákadlům tohoto severoněmeckého města.
A jestli dovolíte, jedno doporučení na závěr. Vyplatí se přivstat si a vklouznout do světa velebného ticha a drsné harmonie za rozbřesku. Úsvit úplně setře hranici mezi oblohou a mořem. A věřte, i občas vlezlý vítr vám bude připadat nepoddajný, břitký, ale ne krutý.