Článek
Malá Alenka objevila kouzelné mluvící květiny v zemi za zrcadlem. Ty, které vidíme ve dvoře venkovské usedlosti v podhůří Drahanské vrchoviny, umějí „mluvit“ díky lásce a fantazii paní Aleny. Je malířkou snově pastelových obrazů a tvůrkyní krásných kabelek a oděvních doplňků z kůže, které jsou rovněž dokladem jejího smyslu pro kompozici i pro detail. A její cit pro kombinaci tvarů a barev vnímáte i tady.
S otevřenou náručí
Paní Alena mě provází svým královstvím. Zatravněný dvorek nabízí kromě zeleně, stromů, keřů, květinových zákoutí a jezírek prolínajících se s romantickou ledabylostí i různá překvapení.
Zápraží hlídá dřevěný pes s květináčem na hlavě, pod starou tújí na nás vykoukla kamenná ženská busta od brněnského sochaře a malíře Petra Jedličky a vedle posezení pod skleněnou stříškou, kam usedáme, na nás juká ze sudu dřevěný dědek s vypoulenýma očima. „Ten je od sochaře Zdenka Macháčka z Kuřimi,“ dodává moje průvodkyně.
Sluníčko, putující okolo dvora, se právě přehouplo na světle natřený stůl ze dvou stran pohostinně obklopený lavicemi. Pak prý bude pokračovat přes stodolu a velký kruhový bazén v dolní části obdélníkového dvora dál na stavení protilehlé k obytné frontě. Před ním je vyvýšené pódium zaklopené vyšisovanými zelenými prkny a na něm nádoby s květinami, malířský stojan a také stůl a židle. Čekají na paní domu, která tu ráda v objetí podvečerních paprsků večeří.
„Takhle se to, samozřejmě s obměnami, odehrává až v posledních čtyřech letech, kdy jsem se přesunula z Brna na chalupu trvale. Vyhnaly mě sem problémy se spolumajitelkou. A musím říct, že mě venkov i místní přijali velmi vstřícně,“ chválí Alena.
Talent si cestu najde
Chalupu na venkově koupila Alena před třiceti lety. Myslela, že si tady zařídí ateliér a výstavní síň. Ale s tím musela trochu počkat. „Život se mi vyvinul jinak, než jsem plánovala. Ale jsem šťastná, že to tak dopadlo. Po střední umělecko-průmyslové škole jsem chtěla pokračovat do Prahy na UMPRUM, ale přišlo dítě, syn Michal. A já jsem musela najít jinou možnost uplatnění.“
Nehledala dlouho. Už od dětství ji lákala práce s kůží. Příkladem jí byla maminka, která dělala z kožených ústřižků podložky pod skleničky a další drobné ozdoby. Alena si v šestnácti letech dokonce ušila kabát ze zbytků semiše a dlouhou vestu, kterou ozdobila javorovými listy vystříhanými z různobarevných kůží. Prý jich tam bylo ke stovce. „Kůže je nádherný materiál,“ říká. „Měkký, ohebný, dobře barvitelný, člověk může využít jeho lesk i mat, má zkrátka všechny vlastnosti nezbytné pro funkčnost módního doplňku.“
Protože je výtvarnice nejen velice krea tivní, ale i zručná a cílevědomá, dovedla k dokonalosti také technickou stránku své tvorby. Se vším si dovede poradit. V její dílně najdete nejen starou Minervu, ale také nejrůznější nářadí – pilníčky, kleště, klubka drátů, barvy, laky, štětce, lepidla a ševcovské kladívko. „Šila jsem dokonce i boty, ale ty mne svou plochou a tvarem příliš svazují,“ směje se mému údivu. A začíná vyprávět, jak to tady kdysi vypadalo.
Jak to všechno začalo
Usedlost byla před třiceti lety rozdělena na dvě půlky. K části nalevo od vrat patřilo obytné stavení do L a stodola, napravo bydlela hodná babička. Levou stranu užívali před Alenou potomci původních majitelů, také chalupáři. „Nebyli z daleka, ale jezdili sem velmi málo a podle toho stavení taky vypadalo. Všechno bylo oprýskané, ošuntělé, navlhlé. A na dvoře jenom tráva, kopřivy, plevel a stará hruška. Jinak nic. Vlastně ano, uprostřed dvora byl plot z vlnitého eternitu. Ten byl nejošklivější.“
Plot měl uprostřed mezeru, jedna jeho část byla z půlkulatých tyček, takže se nová majitelka mohla se sousedkou tu a tam vídat a domlouvat. Babička prý byla tichounká a ujišťovala sousedy, že jí jejich úpravy, občas logicky provázené hlukem, nevadí. „Pozvání na návštěvu odmítala a ani my jsme k ní nechodili. Obývala jen kuchyňku, jak jsme posléze zjistili. Na udržování ostatních prostorů už neměla sílu.“
Eternitový plot dělil dvůr, dokud babička, která po úrazu zůstala v domě s pečovatelskou službou, Aleně dům neprodala. Veliká králikárna se proměnila na voňavou bylinkovou zahrádku, z chlévů vznikly skvělé skladovací prostory a před obytným stavením vyrostly skalky a jezírka.
Květiny si řeknou…
Ještě v době, kdy byl dvůr rozdělen, vyklučila Alena kopřivy a plevel, nechala navézt na svoji půlku zeminu a dosela trávu. Také nechala položit novou dlažbu na zápraží a na jeho okrajích vytvářela skalky. „Zpočátku byly upravené a hojně osázené, ale postupem času převzala taktovku příroda,“ konstatuje usmívající se Alena, která je s novou rozevlátou podobou zahradních zákoutí velmi spokojená. Miluje to tady. Zahrada žije svým vlastním životem a majitelka ji jen jemně usměrňuje.
„Půdopokryvné rostliny se rozlily přes kameny a udusily některé květiny, ale i plevel. A to je důležité. Z jedné kopretiny vznikly veliké záhony, které je třeba krotit, aby moc neujídaly z trávníku. Ale když kvetou, jsou nádherné,“ ukazuje zahradnice na půvabná poupata, která potřebovala ještě pár dnů do rozkvětu.
Některé stromky, například břízka na okraji zápraží nebo túje, pod níž se zalíbilo kamenné dámě, naopak rostou spíš jako bonsaje. „Nemají dost prostoru pro kořeny. Pod trávníkem zřejmě někde zůstala stará dlažba. A půda není kvalitní, je hodně jílovitá. Navíc tady bývá sucho. I když se snažím od jara do podzimu pravidelně ráno a večer zalévat, některé stromy a keříky nedorůstají obvyklých rozměrů. Což je samozřejmě dobře.“
Samostatnou kapitolou Aleniny říše divů jsou popínavky a bylinky. Ty první obrůstají některé trámy i kovové podpěry pergoly, pnou se po stromech, tu a tam i po zdech. Nádherný je zejména podražec u vstupu nebo popínavka u pergoly s posezením. A bylinky? Lásku k nim zdědila Alena také po mamince. Když pro ně nenašla prostor v bývalých skalkách, vysadila je vynalézavě do nejrůznějších nádob. V hrncích, mísách, štoudvích či dřevěné lísce to sluší také muškátům, fuchsiím a dalším květinám.
Pánbůh dá inspiraci
Když se ráno zahrada nadechne po štědré zálivce, projde ji Alena obvykle ještě jednou s košíkem. Má teď, co je dvůr sjednocen, delší a voňavější trasu. Květiny ji zdraví svými kalichy, hrozny a okolíky, ale ona míří hlavně za léčivkami.
„Utrhnu pár lístků kopřiv, pampelišky, jahodníku, meduňky – a s trochou vody si umixuji zelený koktejl. Pak posnídám u stolku na zápraží a říkám si, co budu dělat. Nemám ráda velké plánování. Zahradničím, dělám kabelky nebo kožené ozdoby a maluju, vše za pochodu, jak mě to zrovna napadne. A jak dá pánbůh inspiraci,“ říká se sluníčkovým úsměvem. Miluje všechna zákoutí své zahrady i venkovského obydlí, kde se na každém kroku setkáváte s jejími výtvory.
V současné době se Alena pustila do přestavby a úprav stodoly, chce sem přesunout dílnu a ateliér. „Už se moc těším na jaro. Vrata nechám otevřená a bude mi i při práci nádherně.“
Kdyby se v této zahradě přece jen objevila kočka Šklíba jako v knížce Lewise Carrolla, jistě by také naší Alence na otázku, kam dojde, odpověděla, že „někam“ dojde, ať jde kteroukoliv cestou.
www.chatar-chalupar.cz
