Moravské Knínice jsou malá obec ležící necelých 20 km od Brna. Na jejím konci objevíte dům, který se okolní zástavbě vymyká nejen barvou fasády. Působí tak trochu jako oranžový maják, rozdávající optimismus a dobrou náladu do všech stran. Už stylově upravený prostor předzahrádky nenápadně naznačuje, že si majitelé domu libují v originálních nápadech. To hlavní však na zvědavé návštěvníky čeká v samotné zahradě, která by mohla být označena za skutečné vrbové království.

Znala to zde odmalička

Hana Bořecká s rodinou bydlí v Moravských Knínicích už 13 let. „Mám tu kořeny, žila tu moje babička a já jsem tady trávila každé prázdniny. Když jsme se rozhodli postavit dům, byla to celkem jednoduchá volba, “ říká paní domu. O své zahradě měla celkem jasnou představu. Možná by se někomu mohl zdát limitující tvar pozemku, protože úzká dlouhá parcela potřebovala specifický návrh. Ale i tuto zdánlivou nevýhodu obrátili majitelé ve svůj prospěch.

Zakořenily i pomlázky

Aby byla dostupná i zadní část dlouhého pozemku, bylo nutné při jejím okraji zbudovat zpevněnou komunikaci pro těžší mechaniku. „Nechtěli jsme asfalt nebo dlážděnou cestu, protože jsme preferovali přirozené prostředí. Nakonec jsme zvolili štěrkový mlat, ale kamínky se dostaly až k okraji pozemku. Proto se dost obtížné vybíral správný typ výsadby živého plotu. Bylo jasné, že se musí jednat o něco nenáročného, přirozeného, co by odpovídalo i místním biotypům. A tak padla volba na habry a vrby,“ vysvětluje paní Hana.

Pokud se podíváte skutečně důkladně, objevíte mezi vzrostlými dřevinami i původní velikonoční pomlázky - mrskačky, které krásně zakořenily a obrostly. Vznikla tak přirozená vizuální bariéra oddělující rodinnou zahradu od okolních polí.

Šla na to odborně

Mezitím láska majitelky k zahradám zvítězila nad ostatními zájmy. Nejprve absolvovala rekvalifikační kurz v Suchdole a později vystudovala zahradní architekturu. Odborné znalosti začala brzy uplatňovat nejen na zahradách svých klientů, ale především u sebe. Veškeré nápady vyzkoušela nejprve na svém pozemku. Naštěstí na údržbu zahrady není sama. Její tři synové zdědili po rodičích lásku k zelenému království a sami se aktivně zapojují. „Zejména prostřední 15letý syn mi hodně pomáhá a je vidět, že ho práce na zahradě baví,“ dodává majitelka s úsměvem.

Místo bambusů vrby

V té době se paní Bořecká věnovala prodeji rostlin, a tak zadní část pozemku využila pro výsadbu dřevin určených pro živé ploty. A už tehdy si uvědomila, že ji vrby přitahují.

„Líbily se mi hodně bambusy, ale přece jen drsné zimy nesvědčí všem typům. Tak jsem si pro sebe našla náhradu. Úzké listy vrb u mladých rostlin tuto exotickou bylinu vzdáleně připomínají.“ Začala se jim věnovat víc, protože se jim na zdejším pozemku dařilo. Příčinou byla poměrně vysoká hladina spodní vody, na území zahrady byly totiž kdysi velké rybníky. „Začala jsem s vrbami experimentovat, hledala jsem různé možnosti, jak je využít,“ vzpomíná. A skutečně na zahradě objevíte různě upravené vrbové plůtky.

Co plot, to originál

Každý typ plotu se hodí k jiné výsadbě. U zeleninových záhonů je použit dvojitý vrbový plot s výplní. Silnější větve jsou napíchané kolmo v malých rozestupech ve dvou řadách. Vnitřní výplň tvoří drobné větvičky položené v několika vrstvách na sobě. U záhonu trvalek vytváří zase vrbové oplocení díky větším rozestupům působivá oka.

Ploty z vrby jsou vděčným přírodním dělícím prvkem a používají se na zahradách od nepaměti. Jsou ekologické, v podstatě nenáročné na úpravu a zajímavé v každém ročním období. Nejzajímavějším prvkem zahrady je bezesporu půvabná pergola. I pro její výrobu byl použit vrbový materiál. Čtyři dvojité pilíře se setkávají v elegantních obloucích. Vzniká tak vzdušné a prosluněné místo k rodinnému posezení. Způsobem zpracování harmonicky ladí s okolními plůtky a lehkostí své konstrukce navozuje snovou atmosféru.

Voda s karasy

Stejně tak i tvar vodní nádrže připomíná období, kdy se paní domu věnovala převážně prodeji a pěstování rostlin ve velkém. Rezervoár sloužil jako matečnice pro lekníny a jiné vodní rostliny. Dnes tato funkce ustoupila výhradně estetickému využití. Přiznaný geometrický tvar podtrhuje jednoduchý dřevěný můstek, osázení vodními travinami a hejno karasů červených.

Není tráva jako tráva

Při návštěvě zahrady nemůžete minout trvalkový záhon. Jeho dominantou je sbírka travin, což je další zájmová „slabost“ majitelky. A skutečně je, na co dívat. Okrasná trvalková vlna je poskládána z různých druhů kombinovaných tak, aby vynikly jejich přirozené vlastnosti. Největší dominantou je duchan japonský neboli Pennisetum japonicum. Pro jeho výrazné květenství se mu také říká vousatec a může dorůst až tří metrů. Naopak nízký vzrůst je typický pro moskytovou trávu. Bouteloa gracilis pochází z Ameriky a jejím charakteristickým rysem jsou vodorovně postavené klásky.

„Velice nenáročná je Deschampsia caespitosa - Pálava. Tato metlice trsnatá je také přizpůsobivá,“ provází nás paní Hana mezi svým trvalkovým záhonem. Mezi lipnicovité rostliny patří také Stipa, která má krásné české jméno Kavyl. Postupně se zastavujeme i u ostatních travin, paní Bořecká o všech hovoří se správným sběratelským zápalem.

Zahrada pojatá s láskou

Rodina Hany Bořecké na zahradě opravdu žije, všude okolo cítíte lásku majitelů k flóře i fauně. Na dlouhém pozemku se našlo místo i pro kozí minifarmu. Kromě fenky hovawarta a tří koček na zahradě bydlí i želva – jak jinak než v ohradě z vrbového proutí. Každá dřevina má svůj příběh a vážou se k nim vzpomínky spojené s rodinou. Všechno má své místo, i staré a na první pohled nepotřebné věci najdou uplatnění. Rozbitý džbán dělá společnost travinám, přepálené střešní tašky tvoří cestičky mezi záhony a vyřazený žebřiňák ožil modrou barvou. Tady nebyla zahrada navržena, tady se zahrada zrodila za společného úsilí všech členů rodiny.

„Myslím, že nejlépe vystihl náš vztah k zahradě citát pana architekta Rampicha. Jednou řekl krásnou věc: ... a mimochodem, na zahradě se dá jíst i tančit, vyšívat i spát, číst i milovat se a zase číst, zalévat i sušit prádlo, psát básně i kydat hnůj, chytat lelky i chytat bronz, modlit se i vychovávat děti, střílet do terče i jen tak vrhat stín. Na zahradě se dá i umřít, ale lepší je na zahradě žít,“ dodává Hana Bořecká, majitelka zahrady a zahradní architektka.