Článek
Emilian Fischer, stavitel z Radnic, získal v 19. století měšťanské právo v Plzni. Nedlouho poté oznámil úřadu, že by chtěl postavit dvoupatrovou městskou činžovní vilu, a žádal o povolení s tím, že stavbu sám povede.
Vila byla oproti původním plánům postavena s určitými změnami. Nejpodstatnější rozdíl byl v tom, že se ústředním centrem stalo všemi podlažími probíhající atrium s prosklenou střechou a zasklenými pavlačemi. Nárožní výstupky v hlavní straně vily byly oproti projektu zvýšeny formou otevřených věžových pavilonů s plochými střechami.
Stavba je honosným plzeňským sídlem.
Stavbu Fischer dokončil v roce 1886, kolaudace se uskutečnila 18. prosince. Zajímavostí je, že vila s více než čtyřmi desítkami místností neměla ani jednu koupelnu.
Mohutná vila je postavena v tehdy módním novorenesančním stylu. Na konci 19. století získali objekt bývalého Pekla sousedící s Fischerovou vilou sociální demokraté se záměrem vybudovat z ní svůj spolkový dům. V roce 1902 postavili vedle vily budovu s verandou a pavilon jako část svého budoucího spolkového domu.
Podlahu krášlí drobné dekorace.
Nakonec místo zamýšlené novostavby postavili jen budovu dvorany se sálem a přikoupili bývalou Fischerovu vilu, kterou proměnili na administrativní budovu. Z východní strany k ní přistavěli široké schodiště, směřující do zahrady při řece. V místě bývalé verandy vznikla novostavba vstupní a kavárenské budovy.
Schodiště je dekorováno střídmě a uměřeně.
Areál Pekla byl tehdy zahradou propojen s novým výstavištěm. Okolí bývalé vily se zahradou bylo zdevastováno v 60. až 90. letech 20. století demolicemi historické zástavby a výstavbou nové silniční sítě.
K devastaci došlo paradoxně v době, kdy tzv. Peklo, jako nejstarší dělnický dům v Čechách, bylo jedinou národní kulturní památkou v Plzni. Vila je nadále kulturní památkou jako součást areálu dělnického domu Peklo.
