Článek
Nejlépe jsou na tom obyvatelé bytů, které mají všechny stěny ze stejného materiálu. Vždy, když potřebují na svislou či vodorovnou plochu něco připevnit, mohou použít stejný osvědčený postup. Vědí, jaký typ kotevního materiálu použít, a mohou ho mít v zásobě.
Horší je to tam, kde je každá stěna z něčeho jiného, případně ani nevíte, co se pod omítkou skrývá. Pak musíte být připraveni na všechno.
V domácnosti většinou vystačíte s plastovými hmoždinkami, které se buď rozepřou, roztáhnou nebo zauzlují.
Ale ani drolící se omítka či obávané duté cihly nejsou neřešitelný problém. Když zhotovíte správný otvor a použijete vhodnou hmoždinku či kotvu, přestanou pro vás být podobné úkoly noční můrou.
Na většinu kotvení v domácnosti postačí plastové hmoždinky. Pokud vás čeká běžné kotvení do různých stavebních materiálů, vybavte se univerzálními hmoždinkami, které zvládnou jak rozepření v plných materiálech, tak uzlování v dutých nebo deskových stavebních materiálech.
Připevnění poliček by pro kutila měla být hračka. Kotvení těžkých předmětů je lepší konzultovat s odborníkem.
Kdo si není jistý správnou kombinací hmoždinky a šroubu nebo háčku, může sáhnout po montážní sadě, která obsahuje hmoždinku a příslušný upevňovací materiál.
Taková sada je sice dražší, ale zase máte jistotu, že jde o tu nejlepší a vyzkoušenou kombinaci. Některé hmoždinky jsou určeny pro samořezné šrouby (vruty), jiné mají metrický závit.
Pro vrtání do stěn použijte vrták do zdiva, pro pneumatický příklep musí mít stopku typu SDS Plus.
Beton a kámen
Upevňování do betonové zdi je pro mnoho lidí nepříjemnou výzvou, přitom je to jedna z nejlehčích disciplín svého druhu.
Pravda, vyvrtání otvoru do betonu vyžaduje speciální nástroje, protože je tvrdý, ale na druhou stranu je poměrně homogenní. Díky tomu je vyvrtaný otvor většinou přesný a kotevní materiál se v něm spolehlivě zachytí.
Pro kotvení v betonu se používají svorníkové kotvy, které se rozepřou až na svém konci, takže se napětí roznese do větší části podkladu.
A jaké že jsou ty správné nástroje? V dnešní době vlastně nejde o nic zvláštního – vrtací kladivo a vrták s břitem ze slinutých karbidů. Oboje se v mizerné kvalitě dá sehnat v každém supermarketu, my bychom však kutilům doporučili spíš nějakou střední třídu (alespoň za 2000 Kč). Kdo nevrtá často, může vyzkoušet profesionální stroje z půjčovny nářadí.
Ocelové kotvy se v domácnosti používají například pro upevnění bojlerů do betonových zdí.
Možná máte také tu zkušenost, že v socialistických panelácích se otvory do betonu daly vyvrtat i vrtačkou s mechanickým příklepem. V novostavbách, kde je použit beton, se to často nedaří. Buď to bylo dáno tím, že kdysi příklepová vrtačka byla maximum, které se běžně dalo sehnat, a tak nám nic jiného nezbývalo, nebo se dnes používá tvrdší beton.
Každopádně tam, kde se vrtačka s mechanickým příklepem bude trápit, bude kladivo s pneumatickým příklepem vrtat jedna báseň.
Beton je nejen tvrdý, ale také pevný, proto snese vysoký tlak, a tudíž i různé kotvy fungující na principu rozpínání, aniž by se roztrhl. Proto je škála kotevních prvků použitelných do betonu velmi široká, od univerzálních plastových hmoždinek přes kovové rozpěrné hmoždinky a šrouby do betonu až po ocelové a chemické kotvy. Výběr záleží především na požadované pevnosti ukotvení.
Do betonu je možné kotvit také speciálními šrouby, které si v materiálu vyříznou závit.
Cihly plné nebo duté
Klasické pálené cihly jsou poměrně tvrdé a křehké. Otvor do nich vyvrtáte docela snadno vrtačkou s mechanickým příklepem, a to i akumulátorovou. U dutých cihel příklep vypněte, protože údery by poškodily jednotlivá žebra. V každém případě použijte vrták do zdiva s tvrdokovovým břitem.
Neklamným znamením, že vrtáte do cihly, je barva drtě, která z vrtaného otvoru začne vypadávat. Často ulpí na omítce nebo malbě, kde zanechá šmouhy, proto je dobré při vrtání odsávat. Stačí běžný domácí vysavač s úzkou hubicí.
Odsávání či jiné lapání jemných částic doporučujeme při každém vrtání, protože snížení prašnosti ocení vaše dýchací cesty i vybavení domácnosti.
Dutá cihla je z pohledu kotvení poměrně problematická, moderní prostředky si však i s tímto typem podkladu poradí.
Do plné cihly použijte rozpěrné hmoždinky, do duté uzlovací. Otvor pro hmoždinku nevrtejte zbytečně velký, hmoždinka by neměla jít zasunout příliš lehce, spíš až po lehkém poklepání kladivem. Jinak by rozepření hmoždinky nemuselo být účinné, při šroubování by se mohla protáčet a celková pevnost kotvení by byla nízká.
Univerzální hmoždinky by se i v plném materiálu mohly ve velkém otvoru začít uzlovat a roztrhnout omítku.
Univerzálním a velmi pevným řešením pro mnoho případů je tzv. injektážní kotva čili chemická malta se svorníkem.
Proto je lepší udělat nejprve otvor pomocí vrtáku s menším průměrem, který nám napoví, jak se materiál stěny bude chovat. Teprve potom otvor dokončíme vrtákem správného průměru.
U duté cihly se hmoždinka často zachytí jen za vnější stěnu s omítkou, což nezaručuje příliš velkou únosnost. Proto se těžší předměty připevňují pomocí chemické malty, která se nanáší do speciálních kotevních sítek, do nichž se potom zasune kotevní tyč.
Pro vrtání do měkčích materiálů stačí vrtačka s mechanickým příklepem, který však vypněte při vrtání do dlažby, dutých cihel či pórobetonu.
Chemická malta je univerzální a spolu s různými kotevními prvky (běžně se používá závitová tyč) se dá použít prakticky pro jakoukoli stěnu. Její použití v domácích podmínkách je však složitější a dražší.
Příklepový mechanizmus mají i některé akumulátorové šroubováky, takže kromě betonu a tvrdého kamene pro vrtání do zdiva postačí.
Lehké zdivo
Velmi rozšířený je pórobeton, který se velmi snadno vrtá (vrták do zdiva, bez příklepu) a lze do něj použít téměř všechny druhy kotevního materiálu. Nesnese ale velké tlaky, proto pozor na příliš silné rozpírání, které může mít za následek prasknutí zdiva v blízkosti rohů.
Většinou je kotvení do svislých stěn bezproblémové díky tomu, že vyvrtaný otvor je velmi přesný a hmoždinka ideálně přiléhá po celé ploše. Hmoždinka se navíc při rozpírání do měkkého pórobetonu mírně vtlačí, takže spoj může být pevnější než samotné zdivo.
Každý otvor ve zdivu je potřeba zbavit drobných částic materiálu vysátím nebo vyfoukáním.
Pro kotvení do pórobetonu existují také speciální hmoždinky se spirálovitými vnějšími žebry, která zajišťují tvarové spojení mezi stavebním materiálem a hmoždinkou, což zajistí optimální rozložení tlaku a nosnosti.
Deskový materiál
Časté jsou stěny a stropní podhledy ze sádrokartonu. Je potřeba respektovat hodnoty maximálního dovoleného zatížení doporučené výrobcem desek. Liší se podle typu desky, záleží také na rozložení hmotnosti kotveného předmětu.
Především u podhledů nemůžete klást příliš velké nároky na pevnost. Kotvení se omezuje především na svítidla, u těžších lustrů je možné využít upevnění do nosného roštu či pomocných nosníků.
Vedle plastových hmoždinek pro samořezné šrouby existují také kovové hmoždinky se závitem pro šrouby.
Použít lze plastové hmoždinky, které se dokážou uzlovat, ale existují i speciální rozpěrné či zařezávací hmoždinky do sádrokartonu nebo sklopné a roztahovací kovové hmoždinky do všech deskových materiálů.
Vyvrtání otvoru je především u sádrokartonu velmi snadné, což by vám mělo připomenout, že jde o málo pevný materiál. Při nepřiměřeném zatížení samotný spoj třeba i vydrží, ale vylomí se i s kusem materiálu.
U měkkých podkladů jako pórobeton se využívá i tzv. tvarové kotvy, kdy se kuželovitý otvor vyplní chemickou maltou.
Pro kotvení těžších předmětů jsou vhodnější speciální vysokopevnostní sádrové nebo sádrovláknité desky, případně další stavební deskový materiál na jiné než sádrové bázi.
Pevnost bude vyšší, pokud bude kotevní prvek co nejblíž podkladní konstrukci, případně přímo v rámu, který s ohledem na to můžeme už předem konstruovat.
| Tipy a triky |
|---|
| Hodně nepříjemné je vrtání ve starých domech s tlustou nesoudržnou omítkou, kde hrozí, že se hmoždinka neuchytí ve zdivu. Pak je potřeba použít co nejdelší hmoždinku i šroub, aby k jejímu rozepření došlo až v jádrovém zdivu, nikoli jen v omítce. Docela dobře se v těchto případech osvědčily tzv. zatloukací hmoždinky, které se dají běžně sehnat i v délce 150-200 mm. K rozporu dochází až na konci hmoždinky, který je hluboko ve zdivu. Navíc se hřeb nešroubuje, nýbrž zatlouká, takže nehrozí protáčení hmoždinky ve volnějším otvoru. |
| Pokud se nepovede vyvrtat přesný otvor, takže je v něm hmoždinka příliš volná, je náprava také celkem snadná. Nejjednodušší a nejrychlejší je použití tavného lepidla, kterým otvor z části vyplníte a rychle do něj zasunete hmoždinku. Tekuté lepidlo vyplní volný prostor a po ztuhnutí udrží hmoždinku aspoň tak, aby se neprotáčela, případně zvýší sílu rozporu. Tenhle trik použijte pouze na nenáročné kotvení (pověšení obrázků apod.). |
| Podobně funguje dvousložková tekutá hmoždinka, kdy otvor vyplníte hmotou, která během několika minut vlivem chemické reakce ztuhne. Pak přímo do této výplně zašroubujete vrut. Pro náročnější aplikace je lepší otvor vyplnit materiálem podobných vlastností, jako má zdivo, a do homogenního materiálu vyvrtat v tom samém místě nový otvor. Výplň můžete zhotovit ze sádry nebo rychletvrdnoucího cementu (pevnější varianta). |
| Ve všech případech je potřeba vyvrtaný otvor zbavit nesoudržných částic vysátím nebo vyfoukáním. Při aplikaci chemické malty se dokonce používá speciální kartáček. Pokud na stěnách otvoru zůstanou malé částice materiálu, snižuje se pevnost kotvení. |
| Otvor musí být o něco hlubší, než je délka hmoždinky, protože šroub (vrut) musí být o něco delší než hmoždinka, aby ji rozepřel po celé její délce. U uzlovacích hmoždinek musí být šroub bezpodmínečně delší, aby mohl zachytit konec hmoždinky a začít ho přitahovat. Jen tak dojde k jejímu zauzlování nebo roztažení. Šroub však nesmí narazit na dno otvoru, protože by hmoždinku začal z otvoru vytlačovat. |
