Součástí prvorepublikové vilky nožíře Jaroslava Brixiho je dílna a kovárna

Když se svou rodinou koupil v roce 1975 dům v Mohelnici - v poklidné ulici příznačně pojmenované Zahradní - soustředil své úsilí hlavně na výstavbu dnešní dílny, která měla být původně i garáží pro vysněné veterány.

Protože se tehdy věnoval i závodnímu vzpírání, postavil si vysoký strop, aby tam mohl zvedat činky nad hlavu. Jaká prozřetelnost! Dnes prostor vyhovuje normám pro provoz dílen!

Místo vedle domu se našemu hostiteli vůbec hodí. „Rád sbírám staré věci. Od jízdních kol, přes vojenské helmy až po plechové hračky,“ usmívá se pan Jaroslav a přidává ještě vzpomínku, jak utratil za první stroj - frézu - třicet tisíc ušetřených pro dceru na svatbu.

„Manželka se nejdřív zhrozila, ale vysvětlil jsem jí, že jestli se zadaří, tak ten stroj vydělá mnohonásobně více, a když ne, tak zas o tolik nepřijdeme. Dnes manželka šije z kůží ozdobné pochvy na nože a syn tradiční eskymáckou metodou zdobí rukojeti.“ Nože si dnes u něho objednávají prezidenti (pro jiné prezidenty), generálové, myslivci, cestovatelé i trampové a kamarádi.

I on se rád proměňuje v zálesáka, ale to neznamená, že by s chutí nepobyl doma v křesle. Nejlépe s knihou ze své rozsáhlé knihovny v obývacím pokoji. Pohoda domova jej těší, stejně jako hlídání vnuka. Nástrojaře, kterým se vyučil v zaniklé Tesle Litovel, v sobě nezapře ani jako domácí kutil.

Pod velkou pergolu s vysokým stropem mezi domem a dílnou vytvořil masivní rám na sušení prádla. Systémem kladek a táhel se snadno vytáhne pod průsvitný strop. Prádlo tak nezabírá místo pro posezení a ještě rychleji pod rozpálenou střechou uschne!

Rodák z Jablonce během pětašedesáti let stihl zažít mnohé. „Moje maminka zdědila po tetě barák v Litovli, tak jsme se přestěhovali a já se tam vyučil. Jako živnostníkův synek jsem se na nějakou školu nehodil. A když jsem pak viděl, že do té doby úspěšná továrna na gramofony po revoluci nepřežije, šel jsem v roce 1992 na volnou nohu a začal se věnovat naplno svému dosavadnímu, celoživotnímu koníčku.

Tento dům je postavený někdy ve dvacátých letech a pro mne nějaký příběh ani nemá. Moje srdcová záležitost, jak říkám „Postřižiny“, je vzpomínka na dětství u dědy, který měl - než mu to sebrali a zbourali - pekařství i maštale pro koně. Ty už jsem tam nezažil, ale dodnes cítím vůni, jak v létě pražilo slunce do térových střech. Kdyby komunisti nelikvidovali živnostníky, byl by ze mě buď pekař, nebo řezník po druhém dědovi. Dnes mohu říci, že jsem se svým životem spokojený.“

V současné době je pan Brixi členem belgické nožířské asociace B. K. S a v roce 2003 byl pozván do USA, kde předváděl kování nožů z oceli D2, práškových ocelí a svářkových damašků.

Jaroslav Brixi v dílně a ve vedlejší kovárně vytváří poctivě - a jak dodává - srdcem kované nože zhotovené podle starých kovářských a nožířských technologií, z těch nejkvalitnějších ocelí.

„Používám metodu trojnásobného kování. Na výrobu nožů, které mají sloužit v extrémních podmínkách, používám nejraději ocel D2, oceli wolframové či práškové oceli s vysokým obsahem kobaltu a wolframu. Pracuji i s damašenskou ocelí vlastní výroby.“

Nad výhní má rukou napsáno: Oheň nic neodpouští.

V přízemí domu, s hlavním vstupem z předzahrádky i s nejvyužívanějšími dveřmi do zahrady a k dílně, je prostorná kuchyň s jídelním stolem uprostřed a vedle obývací pokoj - knihovna.

Po schodech obložených dřevem se stoupá do pokojů v podkroví. Zábradlí zdobí jezdecké sedlo.

Vyjížďky na koních patří k oblíbeným chvílím většiny členů rodiny. Hlavně dcery. Jaroslav Brixi má i dnes rád pánské jízdy. Přinejmenším jednou za rok (ale i na sněhu a v mrazu) se schází v dřevěném srubu se stejnými kamarády rozličných profesí - od řemeslníků po lékaře. Převléknou se za zálesáky a je jim dobře.

A stejně tak rád se vrací ke kovadlině, kde má další srdeční záležitost pod svou kontrolou a bez vnějších vlivů a stresů.

Na rozloučenou mi ještě ukázal, jak svým nožem jedním švihnutím dokáže rozpůlit stojící plechovku od piva.