Článek
V době naší návštěvy byla zrovna ve věži (vyšlapat točité schody není pro každého snadné) instalována výstava fotografií jeho studentů. Náš hostitel a zároveň průvodce je totiž i pedagog a jedním z mála profesorů fotografie u nás. Nyní přednáší na Slezské univerzitě v Opavě.
Múzičtí manželé Agnes a Jindra ze Sovince
A i když jsou pro jeho tvorbu typické situace zachycené na moravských vesničkách (stařenky, faráři), ale i v hutích, hodně cestoval po světě. Fotografoval třeba v Brazílii nebo v Japonsku. Ale doma je už dlouhá desetiletí právě tady. Na Sovinci.
Hrad založený v 1. polovině 14. století se stal jedinečným kulturním centrem na Bruntálsku.
Fotograf na hradě
Se svojí ženou Agnes – učitelkou hudby – bydlí v bývalé škole, kde sám učil a byl i panem řídícím se služebním bytem.
„Když nám po devadesátém roce řekli, že se máme buď vystěhovat, nebo zrušenou jednotřídku koupit, nebylo co řešit, odejít někam do města jsme nechtěli,“ konstatuje pamětník mnohého, řečený Jindra ze Sovince – jak jej znají přátelé a mnozí zajímaví známí.
Jindřich Štreit se svojí fotografií z cyklu o drogově závislých.
Na Pražském hradě před časem převzal z rukou prezidenta Václava Klause státní vyznamenání a pár dnů po naší návštěvě i čestný doktorát na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.
Pohled z hradeb na bývalou školu u kostela, hlídanou jasanem.
Jindřich Štreit se nevěnuje jen fotografii, ale i pořádání výstav a různých kulturních setkání na „svém“ hradě. Už dlouhá léta. Udělal tak ze Sovince i kulturní křižovatku, na které se potkávali třeba i umělci, kteří svého času v Praze vystavovat nemohli. Vždy dbal i na spojení se slovenskou kulturou.
„S hradem jsem samozřejmě spjat. Už mnoho let tam každým rokem otvíráme nějakou výstavu.
Dřevěné a ošlapané schody pamatují mnohé, ale ladí s nimi i moderní umění.
Pořádal jsem je tu vlastně od šedesátých let. Jako výstavní prostor jsme používali po zrušení školy i bývalou třídu. Lze říci, že tudy doslova prošly dějiny české kultury. Na Sovinci se představili mnozí významní umělci.“
Přirozeným vývojem tak hrad získal své renomé nejen vlastní historií, ale i současným uměním.
Není kam spěchat
„Zima tu umí být drsná, není jednoduché dům vytopit, ale jsme tu rádi. I když je to někdy těžké. Stávalo se, že jsme třeba týden byli zapadaní sněhem a nejezdil sem ani autobus.“
Ale v podkrovní místnosti obložené knihami by se dalo, s výhledem na hrad, podhradí a okolní zalesněné kopce, vydržet i bez vycházení. Takové je království i tzv. přijímací salón pána domu.
Podkrovní přijímací salon a pracovna je jedna velká knihovna – s výhledem na hrad.
„Učím i dějiny umění, takže vedle beletrie je tu mnoho knih z výtvarné oblasti, různé monografie i mé katalogy z výstav, kterých je za ty roky opravdu hodně,“ vysvětluje s úsměvem pan profesor původ plných polic.
Paní domu i tady působila jako učitelka hudby, a tak je jedna z místností stále hudebním salónkem. Celý život učila hru na klavír, housle, kytaru i flétnu. (Jejich dcera je úspěšná flétnistka, koncertující, nahrávající i vyučující v Portugalsku, kam se provdala. „Máme vnoučka a občas za nimi zajedeme.“)
Z bývalé třídy je ateliér a archiv, jedna místnůstka je klasická fotokomora se zvětšovákem.
Klasický zvětšovák ve fotokomoře pana profesora je dnes už také pomalu historickou památkou.
Škoda že ošlapané dřevěné schody stejně jako silné stěny neumějí vyprávět! Ale kdyby mohly! Třeba o generacích dětí, které se tu těšily, až zazvoní, ale i o zajímavých návštěvách nejen z posledních let!
Ve škole jako doma
„Do tohoto kraje jsme se přistěhovali z Valašska v roce 1956, když mi bylo deset let. Pak jsem vystudoval v Rýmařově gymnázium a pedagogickou fakultu v Olomouci. Po ní jsem se sem vrátil – otec učil ve vedlejší vesnici a já tady nastoupil jako ředitel jednotřídky. Když bylo málo dětí, tak se moje i otcova škola po osmi letech sloučila do nedalekého Jiříkova, kde jsme učili spolu do roku 1982. Pak jsem z politických důvodů (kvůli fotografiím) pracoval až do roku 1991 na státním statku,“ ohlíží se Jindřich Štreit s tím, že vztah k vyjadřování se přes objektiv fotoaparátu si našel už v prvním ročníku pedagogické fakulty.
Také hudebním salonkem prošlo mnoho žáků.
„Vystudoval jsem katedru výtvarné výchovy, ale kresba mi nešla natolik, aby byla k něčemu. Raději jsem intenzivně fotografoval a zaujala mě právě dokumentární fotografie. U lidí jsem zůstal. Pracuji na různých projektech. Hodně jsem se věnoval sociální problematice – drogově závislým, nevidomým a jinak handicapovaným. Z nemocničního prostředí vznikl cyklus o rakovině, o nemocných dětech – různá témata, tak, jak je přináší život. Měl jsem období, kdy jsem udělal několik projektů ze života v továrnách – železárnách. Jsem fotograf, který má zvolené téma a tomu se třeba dva roky věnuji a pak ho ukončím knihou a výstavou.“
Pozvání do zapomenutého kraje
„Měl jsem nabídky učit třeba v Olomouci nebo i Praze, ale zůstal jsem tady. Myslím, že je nutné, aby kulturní aktivita zůstala tady. A v mých letech není už kam spěchat.
Nehledě na to, že jsem i tak ve svých aktivitách stejně rozkročen po celé republice. Přednášel jsem i ve vzpomínané Bratislavě a i dnes hodně vystavuji na Slovensku a slovenské přátele zvu sem. Pro někoho je to možná zapomenutý kraj, ale já se sem snažím dostat to nejlepší,“ konstatuje autor třiceti knih a nebývalého počtu samostatných výstav. V době našeho setkání jich bylo tisíc sto!
Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: