Článek
Hájkovi obývají s třemi dětmi poslední patro a při jeho rekonstrukci přestavěli i půdu na další bytovou jednotku, která je zatím královstvím nejstaršího – patnáctiletého – syna.
„Kuchyňku jsme mu tam zrušili, protože to už by vůbec za námi nescházel,“ usmívá se pětačtyřicetiletý otec Jan.
Podlaží pro každou generaci
„Manželčin děda stavěl záměrně dům bez společné haly tak, aby se – na rozdíl od prvorepublikových sousedů – z domovního schodiště vstupovalo do jednotlivých bytů a každý tak měl při společném bydlení své soukromí. Funguje to dobře dodnes. Pod námi bydlí rodiče – také architekti – a ještě švagrová s rodinou, ti jsou typografové.
Děti se mohou přelévat z patra do patra, takže často ani nevíme, u koho právě jsou, a stejně tak každý za sebou může zavřít dveře. Dobré je i to, že si tu už naši předkové hlídali zeleň a hustotu zástavby v zahradách. My máme navíc štěstí, že přes ulici je park.“
Architekt Jan Hájek
Ke studiu architektury a založení vlastní kanceláře – s dvěma kolegy – Atelieru M1 se Jan Hájek dostal přes dětství v prostředí plném divů. Díky otci, který byl čalouníkem v dílnách Laterny magiky, poznal nejen múzické prostředí, ale i krásu řemesla. „Rád jsem si i kreslil a uvažoval o studiu scénografie.“
Přínos pro soustředění
„Vlastně jsem během let dospěl k poznání jednoduché věci – ke svému životu potřebuji zahradu a knihovnu. Ale musel jsem k tomu dospět, zmoudřet a zkusit to. A to je to nejtěžší. Bez zkušenosti člověk neví, o čem mluví. Takže se považuji za spokojeného člověka, protože i v práci jsme obklopeni zahradou – ateliér máme v části (vedle je galerie) oranžerie u břevnovského kláštera.”
Za nově vyzděnou příčkou nesoucí kuchyňskou linku je přístup ke koupelně a WC.
„Prostředí je pro soustředění na práci stoprocentně přínosem. Dnes se často mluví jen proto, aby se něco řeklo. Aniž by bylo úplně promyšlené, proč se to říká. Možná i proto při komunikaci s klienty ani tak nemluvím, jako spíš kreslím. Často také při tom jde o první dojem – buď si rozumíme, nebo ne. A je to tak i při komunikaci mezi námi třemi v ateliéru.“
Prosklená stěna s francouzskými dveřmi propojuje jídelní kout s terasou nad zahradou se vzrostlými borovicemi.
Uvolněná dispozice
Byt pod střechou klasické vily skrývá originální řešení. Při zachování jednoho dětského pokoje a ložnice rodičů došlo i ke změně celé zbývající dispozice.
„Hodně jsme ji uvolnili. Bylo to tu, díky mnohým příčkám, tmavé a stísněné. Pustili jsme sem světlo a není tu vlastně ani žádná předsíň. Z propojené kuchyně s jídelnou a obývací části jsou dva vstupy na čtvercovou terasu, kde podle počasí také trávíme spoustu času.
Knihovna je využívanou dominantou místnosti s méně používaným krbem.
Napsali jsme si na papír, jaké jsou priority: světlo, vzduch, výhled, volnost. Když se člověk rozhoduje, musí jít od celku k detailu. Otázky přibývají, a pokud nemáte určený rámec, tak se řešením technických problémů dostanete i tam, kam jste nechtěl.
Každé řešení má více variant, a pokud se nedržíte dané osnovy, tak se dostanete k útržkovým řešením. A to je rozdíl mezi profesionálem a amatérem, který ke své škodě řeší jen střípky. Řešit tyto situace v páru a navíc také s architektkou je samozřejmě to nejtěžší,“ usmívá se náš hostitel s pocitem dobře dokončeného díla.
Historizující nábytek rámuje s dveřmi na terasu pracovní koutek.
Promyšlených detailů – očima hosta těžko zaznamenatelných na první pohled – je tu více. Hlavně jde o originální nábytek od truhláře. A už jen ty dvojité dveře v širokých zárubních, vybavené zabudovanými a vysunovacími prahy! Ticho je zde také ctěný prvek. I když je podlaha bezprahová.
Do dětského pokoje i ložnice rodičů vedou dvojité dveře.
„Architekt bývá pro manželskou dvojici stavitelů často i arbitrem, ale my jsme na to byli sami. O to bylo těžší vybírat řešení. A Šárka samozřejmě měla na něco jiný názor než já, ale vždy se ukázalo, že to, co nás spojuje, je silnější než rozdílný pohled na věc,“ usmívá se Jan.
Ani v dětském pokoji nechybějí různé umělecké a zdobné předměty. Často jsou mezi nimi různé variace ptáků, protože dcera se věnuje ornitologii. Stolky na postelích doplňují kolejničky s pojezdy.
„Šetřit místem i tady znamenalo zbavit se chodeb. Předsíň u nás jsou vestavěné skříně až ke stropu u vstupu, které jsou ale součástí celého obytného prostoru. Bydlení není nic jiného než uspořádání osobních věcí člověka.“
Při zařizování ložnice byl respektován a zachován původní střešní trám.
Osvícené Líbeznice
Atelier M1 má za dvacet let tvorby za sebou realizace ve veřejném prostoru, budovy institucí i rodinné domy. V nedávné době realizovali rekonstrukce veřejných budov (radnice, dům služeb) v Líbeznicích u Prahy. Příkladné proměny podoby centra si všimla i prestižní mezinárodní porota České ceny za architekturu – soutěže vypsané Českou komorou architektů.
„Bylo pro nás zajímavé podílet se na něčem, co se dnes vymyká – bohužel – zavedenému měřítku, podle kterého musíme hlavně ekonomicky prosperovat, bez kulturního rámce. V tomto případě si ale radní v Líbeznicích osvíceně řekli, že když už vydávají veřejné prostředky, tak chtějí, aby výsledek investice do staveb měl i kulturní přínos. To byl začátek naší spolupráce. Na jejím konci nebylo rozhádané obyvatelstvo, rozkradené investice a podobné, tak často se u nás dějící okolnosti. Když tam dnes zavítám, stává se mi, že mě zastavují lidé a ptají se, co mají udělat třeba se svým statkem. Popovídáme a já většinou odpovím, ať se jej snaží zachovat. Rád a zdarma bych poradil i panu Kožíškovi, jak by zdobnou fasádu svého divadla mohl nechat udělat i jinak.
Centrum Líbeznic získalo novou tvář realizací projektu Tři věže, při kterém prošel rekonstrukcí dům služeb a obecní úřad.
Je dobré, když mají politici svoji vizi a nepřizpůsobují se populisticky jen veřejnému mínění. Pak se vše přetváří v konzum, lidi jako by nevěděli, co se životem, bloumají po obchodních centrech, vzniká chaos, což je znát na vesnici i v celé společnosti. Je dobře, že vedení obce v Líbeznicích takové není, a proto jsme tam mohli realizovat své projekty.
Náš životní čas je omezený, a proto jsme chybující, ale snažíme se dělat v nejlepší víře něco smysluplného. Po Mozartovi zůstala hudba, po architektech to jsou stavby. Když čtete knihu, je vzrušující, že se váš mozek setkává s mozkem autora, který třeba už ani nežije. Já se svůj život snažím přetavit do architektury. Knihu si otevřít nemusíte, ale architekturu kolem sebe vnímáte, i když si to třeba hned neuvědomujete.“
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
Architekt Hájek si s kolegy uvědomoval, že proměnou staveb v Líbeznicích riskují a berou lidem něco, na co už si zvykli, i když to nebylo hezké. „Ale i tady platí klasikovo, že detail musí odpovídat celku. Ani kostely vyčnívající nad střechy malých vesnic nejsou žádné katedrály. Přičemž žádný dům nebude vyšší než kostel, ale ani ten nebude vyšší, než si město žádá. To na rozdíl od renesance nemá bohužel žádnou souvislost s dnešními byznys plány. Ale demokracie musí sledovat veřejný zájem – třeba park místo autobazaru. A je dobře, že veřejnost architektura stále více zajímá.“