Japonskou zahradu budují přes dvacet let. Stali se z nich profesionální zahradníci

Přátelé Japonci jim říkávají, že ve vlastní zemi sami ani nenavštívili tolik zahrad jako oni - jejich následovníci z Chrustenic.

„Manželův otec byl jako expert na metalurgii (koroze) služebně v Japonsku. Žil tam asi rok. Když se za ním jel Pavel podívat, úplně propadl kouzlu japonských zahrad, a že je musím vidět také. (Všimnete si jich tam už na letišti.) O dřeviny a rostliny se zajímal vždycky a přenesl to i na mě.

Do Japonska se prostě musíme vracet. Nádhera zahrad mě tam přivedla i k slzám. Koupíme si tady čtrnáctidenní permanentku na rychlovlak Šinkanzen a za pár hodin a dní projedeme zemí křížem krážem,“ vzpomíná na začátek dlouhé cesty i nového podnikání paní Romana. Právě jejich láska je přivedla k založení zahradnictví Ginkgo.

Okrasné dřeviny nejen prodávají, ale realizují i zahrady na klíč. „Byla to životní náhoda,“ připouští Pavel Číhal, který se během let stal také fotografem.

Číhalovi bydleli v Praze v řadovém domě.

„Manžel ho vlastně postavil vlastníma rukama. Práce se nebojí a tady jsme se do stavby pustili s tím, že už měl Pavel firmu na zakládání zahrad, takže jsme spíš hledali velkou parcelu pro zahradnictví než pro dům. Už jsme měli malé děti a starat se o zahradnictví mě bavilo. Byla jsem vlastně doma, tak jsem se ještě přihlásila na školu zahradní a krajinářské tvorby. Opravdu mě to chytlo a stala se z toho také moje láska.

První japonská zahrada, kterou jsme navštívili, byla Šojó-en u chrámu Rinnódži. Opravdu mě dostala! Jsou tam třeba čtyři sta let staré, stříhané stromy. V Kjótu jsou ještě starší, udržované zahrady, ale i nové u ryokanů (hotelů) jsou nádherné. Zajímavé jsou zahrady i ve své různosti.

Jsou tam vodní, suché zahrady (tzv. karesansui) jen se štěrkem a kameny, které zakládali mniši, ale i zahrady čajové. A jsou tam i malé, atriové zahrádky - perfektně udržované - u malých domků běžných lidí. Některé velké parkové zahrady patřily šlechticům a dnes jsou otevřené veřejnosti.“

Po dvaceti letech obývání domu, se zimní zahradou a pracovnou hned u jednoho ze vstupů do domu, přenesli manželé Číhalovi zkušenosti z Japonska i do něho.

„Dvě malá okna v průčelí domu jsme nahradili, tak jak jsme to okoukali, jedním velkým. Umocňuje zážitek z výhledu do zahrady. V Japonsku jsme viděli takovou expozici, kde se chodilo v interiéru kolem vitrín s uměleckými předměty na jedné straně a okny na druhé se koukalo do nádherně upravené zahrady. Působilo to opravdu jako neuvěřitelné obrazy v rámu - rovnocenné dílo s těmi na stěnách.

Tam jsem se podruhé rozbrečela. Dokonce tam mají kameru, jako to bývá na různých atrakcích, kde zachytí na fotku vaši první reakci. To mě zase rozesmálo. Jsou opravdu hraví. Přitom se tam muselo jet daleko do polí. Ale nádherné místo, kde se příroda opravdu prolínala do upravené zahrady. Hned po návratu jsme tady takové velké okno realizovali. Ale i přitom šlo spíše o inspiraci než o kopírování.“

Kouzlo japonských zahrad vnímá stále více Čechů, protože opravdu přinášejí uklidnění a uvolnění.

„V uspěchané době je to dané i tím, že prostor japonské zahrady by měl být od okolí ohraničený zdí nebo živým plotem. To ale neznamená, že se překryjí průhledy třeba do okolní krajiny. Rádi vidíme na okolní zalesněné kopce. Nejde o to se úplně uzavírat.“

Koncepce zahrady s kameny a dalšími přírodními materiály vytvoří harmonii, ale chce to samozřejmě něco vědět a, jak dodává Romana Číhalová, je to věc priorit.

„Dnes už jsme na tom tak, že když nejedeme do Japonska jednou za dva roky, pociťujeme absťák,“ usmívá se zkušená zahradnice.

„Za dvě hodiny tam vlakem přejedete tři sta kilometrů. A na vteřinu přesně. To je zážitek sám o sobě. Vůbec je to jiný svět, s jiným myšlením. Ráda tam jedu na několik týdnů, ale ráda se zase vracím domů. Na svoji zahradu.“

Pozemek mají Číhalovi přes tři tisíce metrů a jejich zahradnictví se během let ještě rozrostlo.

„Dva tři roky jsme jezdili po Berounsku, které se nám líbí, až jsme našli toto místo vyhovující po všech stránkách. Hlavně odsud nevidíme nic, co bychom nechtěli. A jsme na vesnici rádi.“

K životu se zahradou patří i nemalý archiv a kancelář slouží i pro vlastní knižní vydavatelství, protože dnes si už odborné knihy vydávají vlastním nákladem. Tu minulou - Osmdesát nejkrásnějších japonských zahrad - přeloženou do angličtiny s úspěchem prodávali i v Americe.

Na pultech u nás je nyní jejich nejnovější společný počin - dvě výpravné knihy v jednom boxu. Jeden díl se soustředí na typ zahrad a druhý na jejich detaily - pítka, ploty, cesty, chodníky.... Třeba přivedou k japonským zahradám další „návštěvníky“.

„V Japonsku jsme si nějaké jejich knihy koupili, ale oni jich vlastně tolik nevydávají. Není to pro ně tak exotické, berou to jako samozřejmost. Stromy se tam stříhají i na ulicích a v botanické zahradě je pro návštěvníky zajímavostí spíš přirozeně rostoucí les. Jako třeba v Botanické zahradě v Sendai, kde jsme vytvořili vrbovou zahradu, a oni nám spolu s přáteli z Tohoku University vymysleli krásné jméno pro naši zahradu: Čiharu-en = Zahrada tisíce jar.“