Článek
Pár metrů od místa, které jsme navštívili, také žil a tvořil (po roce 1938) otec našeho hostitele - Alois Dudycha. Ten se věnoval především tradiční slovenské keramice s lidovými motivy.
Když si v polovině osmdesátých let začal stavět Jiří Dudycha s manželkou Marií (brzy už spolu budou padesát let) nový, vlastní dům, počítal i s ateliérem v přízemí. To ještě netušil, že k němu později přibude velká dílna s prodejnou, kterou povede jeho syn se snachou - další keramičkou v rodině.
A tak je dnes rodinný dům propojen s Ateliérem DUKE Bohemia, kde vznikají malé série keramiky podle návrhu a pod dohledem Jiřího Dudychy staršího. Chytře zařízené a radost pohledět!
Ruce jsou oblíbeným prvkem v tvorbě Jiřího Dudychy.
„Je to tady opravdu takový živý organismus a navíc s výhodou propojení prostoru, takže si mohu dovolit vytvářet i větší realizace. Ale samozřejmě se také stane, že syn výrobu některého z mých návrhů odmítne,“ usmívá se náš hostitel. „Odhadnout, co bude úspěšné, je velká magie.“
Vpravo nad ateliérem je ochoz, na který se vstupuje rovnou z obytného podlaží.
Zahrada plodící nápady
Mít za dveřmi obývacího pokoje schody rovnou do ateliéru je obrovská výhoda (i když ne vždy…). „Mívám u postele zápisník, nápady si zakresluji třeba i po probuzení nebo si jdu rovnou do ateliéru. Převažuje výhoda, že mám při realizacích hned vše pod dohledem a zmenšuje se tak i nebezpečí, že mi třeba přeschne hlína. Výhodou takovéhoto bydlení je také to, že z ložnice mám francouzské dveře do zahrady a každé ráno chodívám rovnou do bazénku.”
Zápraží zve k posezení.
„Když je člověk odpočinutý a je nálada, tak mě toto prostředí opravdu povznáší. Jindy je to únavné, protože si sem lidé opravdu zvykli přicházet. Třeba i v sobotu, v neděli. Často jde o lidi, kteří už mají sbírku mých věcí, a já jim nemohu říci, že na ně teď nemám čas. Když už jsem do tvorby ponořen hodně a nápady přicházejí natolik, až je toho na mne moc, podívá se na mě pejsek takovým způsobem, že pak už poznám čas, abych přestal.”
Střízlivý interiér z konce osmdesátých let zůstává nadčasový.
”A když opravdu potřebuji změnit prostředí, tak máme chatu na Vysočině.“ Jiřímu Dudychovi je inspirací k tvorbě povětšinou příroda. Třeba opuštěné lomy, ale i vzpomínaná zahrada hned u domu, která je „ateliérem“ a místem k činorodosti paní domu. Nejeden keřík se tu stěhoval i vícekrát na lepší stanoviště!
Výhled do zeleně zvětšuje obytný prostor.
Některé své realizace Jiří Dudycha do zahrad a přírody i tzv. vrací. Ať už to jsou keramická pítka, sochy (inspirované čápy z nedalekého komína) nebo postavičky nedávno narozených skřítků, majících zatím pracovní pojmenování Hobiti. „Mluvíme na sebe, ale ještě si nerozumíme. Vím, že jsou hodní, ale zatím se lépe dorozumím s naším psem,“ konstatuje jejich stvořitel.
„Když jsem před pár lety viděl šílenosti, které se v obchodech pro kutily prodávají jako dekorace do zahrad, tak jsem si řekl, že to zkusím sám. A začal jsem to dělat i ve spolupráci s místní zahradnickou školou. Příjemná symbióza.“
Když dům nestíní
Když ještě starý plot nepřerůstala zelená stěna, koukávali přes něj lidi odcházející z nádraží, cože se to na zahradě děje. Dnes už zvědavci musí vstoupit brankou, případně sejít až dolů k ateliéru, který už dnes zabírá větší plochu než půdorys domu. Ten také podle původního návrhu architekta měl být v horní části zahrady.
Čas dal za pravdu postupně se rodícímu rozhodnutí ponechat prostor zahrady jižní straně a stavbu udělat pod svahem. A se vstupem z druhého, bytového podlaží rovnou na vytvořenou rovinu u zápraží. Tu navíc ozvláštňuje hranatá kašna s přepadající vodou. Kolaudace domu proběhla v roce 1985 a dostavba nového ateliéru v roce 2000.
Zurčící voda, hned u domu, vždy potěší.
„Stavěli jsme v době, kdy byl problém sehnat třeba dlažbu, ale interiér jsme si udělali už tenkrát podle svých představ a nábytek nám navrhoval pan architekt z Jablonného - a slouží dobře, téměř beze změn, dodnes. I když jsme byli mladí a příliš nadšení, vše jsme neuhlídali. Těšili jsme se, jak se pustíme do konečných úprav zahrady, ale došlo nám, že na uklizených zbytcích malty a cihel od zedníků nám toho mnoho neporoste.
Ve stráni vzniklo i přírodní jezírko s rybami.
Samozřejmě bychom dnes udělali i v projektu některé věci jinak - žádné další zbytečné schůdky, více skla… Ale i tak jsme tu spokojení. Bydleli jsme dost dlouho v činžáku, než jsme se rozhodli stavět, a byli tak zvyklí na koberce. Dlažbu na podlahu nám tady lidi i rozmlouvali. Jenže je tu praktická a žijeme tu spíš jako na chalupě.“
Také kuchyňský kout je tu výtvarný i praktický.
Lázně ducha
Jako syn svého otce Jiří Dudycha brzy věděl, že se bude věnovat keramice. Stihl se přitom vyučit elektrotechnikem, důlním bagristou, svářečem vysokotlakých nádob… Výtvarno jej provázelo tak dlouho, až mohl pracovat na volné noze a prodávat věci i v Galeriích Díla.
Dnes je mimo jiné i členem Unie výtvarných umělců České republiky. Jenže pro změnu z kulturní mapy mizí mnohé kamenné galerie, protože se neuživí. Tak se paní Dudychová pečlivě věnuje webovým stránkám a spolupracují třeba i s portálem www.simira.cz. Jde o internetové stránky, na nichž mohou výtvarníci i řemeslníci prodávat svoji tvorbu. Jak konstatuje i vnuk Aloise Dudychy, je třeba pořádat i výstavy, protože u trojrozměrných artefaktů mnohdy nestačí prohlédnout si jen obrázek.
Nebo se přijít při návštěvě města Litomyšl - řečených Lázně ducha - nadechnout do zahrady obývané nejen Dudychovými, ale i ptáky, rybami či skřítky.
