V dětství přišel o oba rodiče, v devatenácti jen s hrstkou věcí emigroval do Německa, o pár let později do Nizozemska. V knize Fenomén Šípek, která vyšla loni, říká: „Můj příběh je v podstatě příběhem hloupého Honzy, který vzal koláče a šel do světa. Honza není emigrant. Dříve bylo normální odcházet za lepším do světa. Z vesnice se odcházelo do města, z města do většího města, pokud možno hodně daleko. Do jiné země.“

Bořek Šípek

Bořek Šípek

FOTO: Petr Hloušek, Právo

V roce 1990 se už coby Pan architekt a designér vrátil do Prahy, kde vyučoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Stal se i „hradním architektem“ tehdejšího prezidenta Václava Havla.

Šípkovo umění vystavují galerie v New Yorku, Paříži, Bej rútu, Soulu či Londýně. Na svém kontě má i celou řadu prestižních ocenění. S bývalou manželkou - choreografkou Bambi Uden - vychoval dva syny, třetího má se zpěvačkou Leonou Machálkovou.

Se současnou partnerkou, zpěvačkou Leonou Machálkovou, máte šestiletého syna Artura. V čem je teď pro vás otcovství jiné, než když jste vychovával své syny z prvního manželství Milana (23) a Dalibora (25)?

Myslím, že ideologicky není vůbec jiné. Rozdílné je trochu v tom, že se teď ještě o něco víc zabývám sám sebou. Také mám víc práce než tenkrát. Není to o množství, ale trochu o intenzitě života, kterou do ní posouvám. Je to trochu paradoxní, ale v architektuře a v designu je tenhle můj věk ten nejzralejší, nejproduktivnější. Protože architektura je o lidech, ne o barácích.

Lidi musíte nejdříve pochopit, rozumět jim a teprve potom dělat architekturu. A já myslím, že člověk nějakých těch třicet profesionálních let potřebuje na to, aby porozuměl, co se děje. Nechci urážet mladé architekty, vím, jak jsem se cítil, když jsem vyšel ze školy. Říkali jsme si, že naše generace je ta, která hne světem. Ale ono to dokonce tak i bylo… K té výchově - Arturovi se věnuju podstatně méně než mým starším synům.

S Leonou Machálkovou má šestiletého syna Artura. Dalšímu dítěti se prý brání.

S Leonou Machálkovou má šestiletého syna Artura. Dalšímu dítěti se prý brání.

FOTO: ČTK

Leona by chtěla ještě jedno miminko. Co vy?

Absolutně se tomu bráním. Ale Leonu naprosto chápu. Jednak to jsou pudy a je i správné, aby Arturek měl k sobě ještě další dítě. Protože mí starší kluci jsou na něj sice hodní, ale jsou to takoví strýčkové. (smích)

Je to těžké vysvětlovat. Když máte děti ve třiceti, věnujete se jim a celý život jim nějakým způsobem přizpůsobujete. Je krásné, když si zažijete vychovávání dětí. Ale pak je krásné, když jsou starší a vy si zase můžete dělat, co chcete. Myslím, že každý si tuhle fázi zaslouží. A mít v ten moment další dítě? Zase začít ten samý proces ještě jednou? Arturek nebyl náhoda, opravdu jsem ho chtěl, víceméně i jako manifest mého vztahu k Leoně. Už mu je šest. A kdybych měl další dítě, tak je to znovu posunuté o sedm let mého života zpět. A já už nechci.

A co svatba?

Já tvrdím, že důležitější než nějaký papír je vztah dvou lidí k sobě.

Takže?

(Krčí rameny a usmívá se) Uvidíme…

Blíží se vaše šedesátiny. U tak významných jubileí bývá zvykem, že se člověk trochu ohlédne za svým životem. Je to u vás stejné?

Není. Na svůj věk si nepřipadám, proto si ho ani nepřipouštím. Hlavně mám ještě docela dost elánu a chuti, takže kdybych začal bilancovat, znamenalo by to pro mě, že se s něčím loučím.

V knize Fenomén Šípek říkáte, že se stárnutím přichází soustředění na jiné hodnoty. Čemu teď proti dřívějšku přikládáte větší důležitost?

Určitě mezilidským vztahům, které člověk v mládí - ne, že by je ignoroval - nebere tak vážně. Velmi důležitá je i tolerance. Mladí mají svoje vlastní představy o tom, jak má život vypadat, prosazují se, jsou jistým způsobem rebelové. Myslím, že ve stáří to rebelování trochu uniká. Hodnoty pak člověk vidí různě a je ochotný akceptovat i jiné než ty, které má sám.

Je i autorem návrhu pařížských butiků Karla Lagerfelda.

Je i autorem návrhu pařížských butiků Karla Lagerfelda.

FOTO: archív Bořka Šípka

Vyzdvihujete thajské moudro: Když chceš někoho změnit, změň nejprve sám sebe. Kolikrát jste se tím ve svém životě řídil vy?

Tohle je téma, kterému se snažím v posledních pěti deseti letech trochu porozumět. Ale když se člověk něčím takovým začne řídit, tak to je každodenně.

Co jiného vás ještě fascinuje na buddhismu?

Právě mezilidské vztahy a tolerance. A z Buddhy vyzařuje klid, úsměv a rovnováha.

Často o sobě říkáte, že jste velmi emancipovaný muž. V jakém slova smyslu?

Protože emancipace je především spojována s ženským elementem… To je ale naivní představa. Řekl bych, že emancipace je problém lidský, ne ženský. Ale i to patří přesně k tomu, že člověk akceptuje i něco jiného. Podle mě „ženská emancipace“ není emancipace, ale izolace od zbytku, a to je špatný.

Takže vaše emancipace spočívá v čem?

Právě v tom společném soužití.

Jako dítě jste chtěl být kuchařem, pak jste se ale rozhodl pro architekturu. Kdy jste se pro tento obor poprvé nadchl?

Když jsem se jako dítě začal kamarádit se synem architekta Sovy (ačkoli dnes není známý jako architekt, ale jako grafik). Jednou jsem přišel k nim domů a uviděl ateliér, který mě v mnohém zaujal. Krásný velký stůl, bílý papír, všude štětce, tužky, trojúhelníky, flaštičky s tuší. Pro mě to byl kouzelný svět. Ptal jsem se kamaráda, čím je jeho tatínek, a on, že architekt. Já tenkrát vůbec nevěděl, co to je. Ale od té doby jsem tvrdil, že budu architekt, protože jsem chtěl žít taky v takovém prostoru.

Od té doby jste si šel tvrdě za svým snem?

Ani ne. Postupně jsem ale začal architekturu chápat a říkal jsem si, že to snad někdy přijde…

Dost vás ale nasměroval sklářský výtvarník René Roubíček, který se vás ujal jako poručník po smrti vašich rodičů (otec Bořka Šípka zemřel, když mu bylo osm, maminka o devět let později)…

To je pravda. Do jejich rodiny mě přivedla dcera pana Roubíčka Míša, moje velká školní láska. Po smrti rodičů se mě pak ujali… Jednou se mě pan Roubíček zeptal, čím opravdu chci být. Já, že architekt. On na to, že bych ale musel mimo jiné kreslit. Tak mě poslal do kurzu a mě to všechno hodně bavilo. Dal mě k panu architektovi Rotmayerovi, což bylo pro mě úžasné setkání. Začal jsem chápat, co to všechno obnáší. To všechno díky panu Roubíčkovi.

Pan Roubíček vás hnal do kreslení. A pro vás, když přijímáte studenty na Technickou univerzitu v Liberci, kde jste děkanem, tato dovednost není zas až tak důležitá. Proč?

To je trochu otázka doby a dá se říct, že i technického vývoje. V devětašedesátém jsem odešel do Německa, což byl - dá se říct -velmi důležitý rok pro vývoj architektury. Ne okupací Rusů tady, ale revolucí studentů v Paříži. Tehdy jsem v Hamburku nastupoval na fakultu architektury s představou, že je třeba umět kreslit, modelovat.

Jenže revolucí se změnila struktura vysokých škol, začaly se měnit předměty, vypadlo kreslení aktů, hlavy, kaligrafie a nahradily je třeba ekonomie, sociologie. A já byl na škole nejlepší kreslíř a ten, který uměl nejlépe navrhovat. Během studia jsem ale poznal, že je velmi důležitý koncept. Proto jsem pak ještě začal studovat filozofii - zabýval jsem se hlavně estetikou a lingvistikou, abych si ujasnil, o co jde. Protože přece jenom v tom konceptu, který se nedá udělat z citů, se všechno otočí v řeč. Musí se to formulovat.

Platí to u většiny architektů?

Když se podíváme na velké architekty, tak výtvarno je až druhá fáze. První je konceptuální. Navíc v dnešní době se všechno stejně dělá na počítači, výraz rukou není až tak podstatný. Proto si studenty vybírám spíš podle toho, jak myslí, jak si umí srovnat věci v hlavě, jak přijdou k nápadu, jak ho kontrolují. Přirozeně že je nechám kreslit, ale jde spíš o to, jak jsou schopni myšlenku na papír vyjádřit. A jestli to je hezky nebo blbě namalovaný, je druhá věc.

V zadní části jeho obchodu Arzenal je restaurace, která se specializuje na thajskou kuchyni.

V zadní části jeho obchodu Arzenal je restaurace, která se specializuje na thajskou kuchyni.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co hlavně vás přimělo emigrovat z tehdejšího Československa?

Ruská okupace. A nejen to. Nedostal jsem se na vysokou školu, prý z politických důvodů, kvůli rodičům. Takže mě tu nic nedrželo. Chtěl jsem studovat, rodiče byli mrtví, neměl jsem nic. Hlavně moje maminka byla velmi nadšená z cestování.

Co všechno jste si s sebou zabalil, když jste odjížděl ze země?

Skoro nic. Měl jsem malinký kufříček, takový, co mají děti na medvídky. V něm jsem měl zabalené tuším jedny čisté spodky a svetr, protože jsem odcházel v zimě, devátého ledna. Pak pár věcí na kreslení a svíčku, která hořela, když mi zemřela maminka.

Z Německa jste se po čase přesunul do Nizozemska. Bylo to proto, že Němci pro vás byli příliš racionální národ?

Oni jsou neuvěřitelně racionální, analyzování je tam dohnané do extrému. Jenže mě v architektuře začalo právě zajímat všechno emoční. Já jsem v podstatě zakladatel neobaroka, a začal jsem ho už dělat v Německu. Jenže tam to absolutně nemohli pochopit. Mě ale opravdu zajímalo, jak lidi reagují emočně. Je mi jedno, když někdo řekne, že jsou moje věci hnusné. I to je emoce. A to je právě to, co jsem chtěl dělat.

Čím je vám blízké baroko?

Po renesanci, která byla neuvěřitelně regulovaná, strohá a daná, přišlo baroko plné sexu, kde se chlastalo, lidi se pudrovali, nemyli a začalo být všechno jiné. Byla tam prudká změna v myšlení. Imponuje mi barokní uvolněnost, baroko bylo nabité emocemi.

Proto jste vždycky toužil navrhnout nevěstinec? Protože je plný pocitů?

To je strašně fascinující téma. Vy říkáte nevěstinec, já bordel. Víte, že vůbec první bordely založila katolická církev, která je vlastnila asi dvě stě tři sta let? To úplně ke katolickému pokrytectví patří. Ale co je zajímavé, že v celé historii architektury není žádný návrh na takovou budovu, i když jako zařízení existovaly. Nebo aspoň není známý. Mně se podařilo najít pouze jediný, od architekta Ledouxe z doby Velké francouzské revoluce. Jeho návrh byl ale jen v půdoryse.

Mě fascinovalo, proč architekti bordely nedělají, protože funkce, jaké se v nich mají odehrávat, se dají dost dobře formulovat. Je to budova plná citů a také absolutních protikladů. Ti, co tam pracují, potřebují velkou distanc k zákazníkům, ale z druhé strany zákazník musí mít absolutní přístup a intimitu. Byla to pro mě výzva si jeden bordel taky nakreslit.

Tenhle sen se vám splnil v Nizozemsku v roce 1982, kde jste návrh bordelu zrealizovali formou performance, divadelního představení s názvem Tabu. S jakým jste se tehdy shledal ohlasem?

Zajímavým, pozitivním. Možná ale že ne dostatečným, protože jsme tenkrát asi nezvládli publicitu okolo toho. Ale v Amsterodamu to ještě deset let poté bylo diskutovaným tématem.

Hlavní roli Svedení tehdy hrála baletka a choreografka Bambi Uden, vaše budoucí žena a matka vašich starších synů Milana a Dalibora. Tam jste se s ní setkal poprvé?

Ano. Bylo to při tomhle projektu.

Bambi vás inspirovala k vytvoření dnes slavné židle, kterou jste pojmenoval po ní.

To byl takový moment. V šest ráno v zakouřeném baru jsem šel ještě pro nějaký drink a otočil jsem se po Bambi. Viděl jsem, jak sedí na židli. Dynamika jejího těla mě zaujala natolik, že jsem vůbec neviděl židli, na které sedí. Jen to tělo. Doma jsem říkal, že z toho musím něco udělat, a vznikla moje židle, která vypadá jako baletka v typickém rozcvičkovém posezu.

Manželství vám nevydrželo. Proč?

To je těžké říct. Žili jsme spolu hodně intenzívně… Náš rozchod byl daný několika okolnostmi našeho života, které jsme nevyřešili společně tak, abychom vztah udrželi. A já musím mít pocit, že žiju s někým, ne pouze vedle někoho.

V jednom rozhovoru jste říkal, že byste nedokázal žít s architektkou…

Odpovím na to jinak. Můj nejstarší syn toužil být architektem. Já ale nikdy nechtěl, aby tuhle profesi dělal. Musel bych ho zabít. Buď by byl horší než já, zabil bych ho, nebo lepší a zabil bych ho taky (smích). A v soužití se ženou - architektkou -by to bylo asi stejné.

Jak vnímáte konkurenci?

Nikdy pro mě neexistovala. Mám velkou radost z kolegů, kteří udělají hezké věci. A ti, co dělají ošklivé, konkurence nejsou. Ze světové špičky, aspoň z mé generace, protože ta mladá je trochu jiná, jsme všichni velmi dobří přátelé… Třeba s Philippem Starckem, se kterým jsme začali ve stejný moment v italské designérské firmě Driade.

(V osmdesátých letech v Nizozemsku ho oslovili se zakázkou. Byl to klíčový moment v jeho kariéře, která pak začala strmě stoupat - pozn. red.) V podstatě bych o něm mohl mluvit jako o konkurenci, ale je to hloupost, protože nás naopak firma postavila tak, že jsme každý dělal něco jiného. Takže jsme si v životě nemohli konkurovat.


Váza, kterou nazval Novák I. (vlevo) Skleněná váza s květinami (vpravo)

Váza, kterou nazval Novák I. (vlevo) Skleněná váza s květinami (vpravo)

FOTO: archív Bořka Šípka a Petr Hloušek, Právo

V čem jsou podle vás dnešní mladí architekti jiní?

Architektura se podle mého názoru za poslední dobu neuvěřitelně mění. Opravdu se z ní začíná vytrácet umění. A hodně se posunuje do vlivu politiky, normativ a technické výroby. Takže přístup k architektuře se podstatně mění.

Proč jste nedávno po šestnáctileté spolupráci opustil lindavskou sklářskou firmu Ajeto, kterou jste spoluzakládal?

Byla tam spousta okolností. Trochu to bylo spojené i s tím, že jsem tam vychoval nějaké dvorní skláře. Jsou to neuvěřitelně nadaní kluci a nedalo se od nich očekávat, že budou chtít být celý život dělníci. I oni toužili po vlastní kariéře, které nedosáhnete ve fabrice, kde vám ráno řeknou, abyste udělala něčeho dvacet kusů. Z firmy odešli a to byl v podstatě pro mě hlavní moment. Byl jsem na ty kluky zvyklý a řekl jsem, že když půjdou oni, tak i já.

Jak vůbec vidíte budoucnost českého sklářství?

Povím to takhle. Když jsme zakládali Ajeto, tak jsem vždycky prosazoval, aby to byla malá firma s neuvěřitelnými možnostmi. Že musíme být schopni vyrobit opravdu cokoli. Kdyby u téhle zakládací myšlenky zůstalo, tak je Ajeto ve světě naprosto neohrožená firma. Jenže úspěchem se začala firma rozšiřovat… Hlad po úspěchu bere soudnost.

Měl jste ho někdy vy?

Nikdy! A myslím, že kdybych ho měl, byl bych dnes i možná trochu někde jinde, než jsem.