Má páru, ale musíte přečkat turbolag. Test nového motoru Nissanu Qashqai

Mám crossovery svým způsobem rád. Mají, aspoň většinou, dost vysoký podvozek a pohon všech kol, abych s nimi mohl beze strachu vyrazit mimo bezpečí asfaltových silnic, a tahle svoboda mě baví. Bavil mě i Nissan Qashqai s pouze předním náhonem a silničními michelinkami na příliš velkých kolech?

V Barceloně jsme ovšem nebyli kvůli modelu samotnému, nýbrž kvůli nové třináctistovce pod jeho kapotou. Tenhle motor, který vznikl ve spolupráci aliance Renault-Nissan s koncernem Daimler, u vozu nahrazuje dvanácti- a šestnáctistovku DIG-T, a plní nejnovější emisní normu Euro 6d-TEMP. [celá zpráva]

Novinka pod kapotou qashqaie je zprvu nenápadná. Startuje bez jakékoliv teatrálnosti a její chod je velmi tichý a jemný, až v hlučném městském provozu snadno zapadne a musíte se podívat na otáčkoměr, jestli start-stop motor zhasnul, či nikoliv. A ve vyšších otáčkách není ve zvuku přítomného nic otravného či únavného.

První moment, kdy začnete motor nějak skutečně vnímat, přijde ve chvíli, kdy chcete hned teď zrychlit, abyste se vešli do mezery ve vedlejším pruhu, již rychle zkracuje taxík vzadu. To totiž udělat prostě nejde, pokud to neplánujete týden dopředu.

Jinými slovy turbolag je špatný. Nejen na to, že nám automobilka vysvětlovala, jak má turbo elektricky ovládaný obtokový ventil a jak je reakce na plyn okamžitá, turbolag je špatný v jakýchkoliv měřítkách současných aut.

Do dvou tisíc otáček počítejte odhadem s dvěma sekundami na roztočení dmychadla, okolo tří tisíc to je o chloupek méně než sekunda. Na papíře to vypadá jako moment, ale na silnici znamenají i mnohem kratší časové úseky třeba rozdíl mezi vyhnutím se nebezpečí a srážkou.

Na druhou stranu, když už se turbo uráčí roztočit, tlačí mocně. Zejména u stošedesátikoňové verze, kterou jsem zkoušel s novou dvouspojkovou převodovkou, naskakují čísla na tachometru úctyhodně rychle a přesáhnout ve Španělsku povolenou dálniční stodvacítku je opravdu snadné.

Nakousl jsem převodovku – dvouspojka je v nabídce nová, má sedm kvaltů a její spojky pracují v olejové lázni. Dokáže řadit rychle a naprosto hladce, a to i když se s plynem vůbec nestydíte. Co bohužel neumí, je podřadit a brzdit motorem, když máte na tempomatu nastavené nějaké číslo a jedete rychleji.

Slabší 140k verze, kterou jsem řídil s manuálním šestikvaltem, je na tom velmi podobně. Dvacet koní a dvacet newtonmetrů samozřejmě je poznat, ale není to rozdíl velký a i slabší varianta nového motoru jede velmi hezky.

Její převodovka – zatímco u 160k verze si můžete vybrat mezi šestistupňovým manuálem a sedmistupňovou dvouspojkou, 140 koní dostanete jedině s manuálem – má poměrně dlouhou páku s podobně dlouhými drahami, ale práce s ní je veskrze příjemná a do jisté míry zábavná, přijmete-li, že sedíte v autě, které by se teoreticky nemuselo bát pustit do lesa.

Zbytek modelu by se dal shrnout slovy „neurazí, nezklame“ - je to prostě crossover s příjemně vyšším posezem oproti hatchbacku, ale zároveň ne tak vysokým, abyste se všem ostatním dívali na střechu, a tomu odpovídá i podvozek.

Jeho chování je jednoduché, a i dokud se auto drží stopy, cítíte, že pokud zatlačíte příliš, přejde předvídatelně do nedotáčivosti. Za slušné množství gripu vděčila barcelonská novinářská auta hlavně zmíněným silničním michelinkám.

Ani na 19“ kolech však podvozek nebyl příliš prkenný či nepohodlný, a řízení, vybavené elektrickým posilovačem s proměnlivým účinkem, vozu ve městě propůjčovalo hbitost dostatečnou na to, abych se v hustém a chaotickém barcelonském provozu choval… nu, jako Barceloňan.

Čeho jsem však všiml hned po nastoupení, je obložení středové konzole, které mě zepředu tlačilo do kolene. Přitom zrovna kusem plastu, který vypadal, že tam je zbytečně. Obecně je interiér poměrně úzký na to, že model Qashqai není zas tak malý.

Chopil jsem se štelování sedačky a zjistil, že sice je elektrické, ale neumí naklápět sedák, a že sedačka je čalouněná jemnou kůží, ale chybí jí odvětrávání. O bočním vedení opěradla, adekvátním jen pro velmi klidnou jízdu, asi hovořit nemá cenu. „Za sebe“ jsem se posadil relativně pohodlně, ovšem zavazadelník dokázaly z většiny zaplnit dva kufříky standardní „kabinové“ velikosti.

Tenhle mezititulek vyzrazuje v podstatě celý verdikt – o prodlevě turbodmychadla jsem už psal a na dlouhé trasy volte něco většího, ale pokud chcete jezdit hlavně kratší trasy a občas potřebujete – nebo chcete – vyrazit mimo asfalt, tenhle přizvednutý nissan bude černým koněm. Ne nadarmo si v regionu střední a východní Evropy drží po Dacii Duster druhý nejvyšší podíl na trhu.

Troufnu si doporučit silnější verzi motoru a dvouspojkovou převodovku, a to i přes poměrně vysoké příplatky za obě tato vylepšení – 47, resp 52 tisíc korun. Ovšem, těm z vás, kteří to myslí s cestováním mimo asfalt aspoň trochu vážně, bude stát za zmínku, že v lednu příštího roku přijde na trh nový diesel o objemu 1,7 litru, který nabídne i čtyřkolku. Zbývá jen otázka, kolik si za to nechá Nissan zaplatit.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: